Přesvědčte se s námi, že dudák nehraje na ďábelský nástroj, ale na jeden z nejstarších

Dudák hraje na tradiční český hudební nástroj

Dudák hraje na dudy, které považujeme díky Švandovi Dudákovi za ryze český hudební nástroj. Ve skutečnosti mají dudy ale mnohem hlubší historii. Předpokládá se totiž, že pochází z oblasti Eufratu a Tigridu (tedy z oblasti starověkého Sumeru) a vznikly někdy před 5000 lety. Odtud se pak severní a jižní cestou dostaly do Evropy. Nalezeny byly ale také ve vykopávkách ze starověkého Egypta a Řecka. Až do 12. století však nebyly nějak výrazně užívaným hudebním nástrojem – používali ho běžně jen pastevci. Teprve až křížové výpravy situaci změnily, a to tak výrazně, že o 100 let později byly dudy vidět v Evropě všude. Dudáci se v té době objevili dokonce i na církevních plastikách.

Dudy v Česku

Na české území se dudy dostaly pravděpodobně již v 6. – 8. století našeho letopočtu, nicméně první dochovaná zmínka o dudách pochází ze Zbraslavské kroniky, tedy z let 1335–1339. Nejstarší zobrazení dud v Česku potom najdete na Karlštejně.

Dudáci to v Česku neměli vždy jednoduché

Postavení dudáků a dud se u nás v průběhu staletí měnilo. Až do 17. století na ně hráli především ovčáci, jejich postavení nebylo přitom příliš vysoké, nicméně by se bez jejich hry neobešla žádná lidová zábava – ať už v hospodě, nebo pod širým nebem. Dudáci hráli k tanci, ke zpěvu, v kostele i na pohřbech. Původně se na ně však moc dobře nenahlíželo. Dá se říci, že byli děleni do dvou skupin. První skupina, městští dudáci, byli svérázové, kteří balancovali na okraji společnosti, protože to byli často alkoholici a žebráci. Hráli nejčastěji na trzích, svatbách a pohřbech.

Do druhé skupiny pak patřili vesničtí dudáci, kteří se živili především pastevectvím nebo to byli ovčáci – žili tedy po většinu roku osaměle a dudy používali jako pracovní nástroj nebo ke zkrácení dlouhé chvíle. Navíc se od 18. století začali objevovat i ve vojsku, což jim také příliš nepomohlo. Později se však začali sdružovat hlavně s houslisty (ale i s jinými muzikanty) do dvou až tříčlenných souborů. Od 19. století, po národním obrození, však byli dudáci spojeni s českou kulturou. Obrození dudy zpopularizovalo. Pomohlo k tomu i zavedení dmycháku, což umožnilo dudákům zpívat.

K další velké vlně zájmu o dudy došlo až po druhé světové válce, kdy začaly vznikat folklórní soubory. V roce 1946–1995 u nás působilo na 82 dudáckých muzik a souborů písní a tanců s dudáckou muzikou. Výrazně se změnilo i sociální složení dudáků. V současné době stoupá i počet žen dudaček. V minulosti to přitom bylo výjimečné. Zajímavé rovněž je, že se dnes na dudy neučí pouze poslechem a pozorováním, již na to máme školy. 

i (Zdroj: Depositphotos (https://cz.depositphotos.com))

Jak vypadají české dudy 

Dudy jsou aerofon. Jejich funkce je založena na pumpování vzduchu, a to buď dofukovaného ústy, nebo koženým měchem umístěným v podpaží hudebníka. Pro české dudy je typický dvoudílný pohyblivý dmychák, jímž se vhání vzduch do pytle, z něhož se pak rozhání do hracích píšťal. Vzadu se potom nachází tzv. huk, který vydává pouze jeden základní tón zvolené tóniny. Nedílnou součástí tradičních českých dud je i dekorativní část, která jim dává jejich nezaměnitelnou podobu. Zapomenout také nesmíme na duši dud. Tou je jednoplátkový strojek, což je mosazná trubička s dřevěným plátkem, bez něhož by dudy nehrály. Plátek se při nárazu vzduchu rozechvěje a vydá tón.

Nejdůležitější u dud je, aby byl strojek v souladu s otvory (jako rozteče a velikosti otvorů) na přední píšťale. České dudy se přitom obvykle ladí do tóniny Es dur (na Moravě pak C dur). Důležitá je rovněž i optimální velikost měchu, protože to ovlivňuje pohodlí při hraní. Ty nejlepší české dudy se na Chodsku kdysi vyráběly ze psí kůže, ale takové se u nás naposledy vyrobily okolo roku 1989. Dnes se nejčastěji dudy vyrábí z kozí kůže nebo z umělé textilní variace. Na výrobu dud je přitom zapotřebí kůže minimálně z jedné kozy (protože kůže musí být široká minimálně 50 cm). Umělé imitace kozí kůže jsou však kvalitnější. Zapomenout také nesmíme ani na kravské rohy, které se dnes již špatně shání, protože současná plemena už rohy velmi často nemají. Kravské rohy se používají jako tzv. roztrub. Nasazují se na mosazné kolínko, jež najdete pod melodickou a basovou píšťalou. Roh zesiluje a mění barvu tónu. 

i (Zdroj: Depositphotos (https://cz.depositphotos.com))

Chodsko a Strakonice 

Dudy a dudáky si nejvíce spojujeme se Strakonicemi a s Chodskem – zde je také jejich české centrum. Působí tu dodnes řada dudáků, dudákových muzik, hra na dudy se učí na uměleckých školách. Ve Strakonicích najdete i muzeum dud s nejrozsáhlejší sbírkou ve střední Evropě a koná se zde i tradiční mezinárodní dudácký festival. 

i (Zdroj: HORNBACH BAUMARKT CS spol. s.r.o.)

Jak je to ale s výrobou samotných dud? 

Dudák si dříve své dudy vyráběl sám. V současnosti je vyrábí spíše řemeslníci, kteří se však při výrobě stávají i muzikanty. Výroba dud je poměrně náročná. Ne nadarmo se říká, že jejich tvůrci jsou mistři devatera řemesel. U nás jde velmi často o rodinnou tradici, která se předává z generace na generaci. Výrobců dud byste bohužel u nás spočítali na prstech. Za rok je přitom jeden řemeslník schopen vyrobit průměrně jen troje – jedny se vyrobí přibližně za 3 měsíce. Největší zájem o vyrobené dudy v Česku mají především na Plzeňsku, v jižních Čechách a v poslední době se probouzí i Morava.

i (Zdroj: HORNBACH BAUMARKT CS spol. s.r.o.)

Je škoda, že u nás dudy nemiluje více lidí stejně jako Florian Ganslmeier

Tento původním povoláním ajťák se do dud tak vášnivě zamiloval, že jim podřídil celý svůj život. Dnes ve své dílně vyrábí dudy především německého a francouzského typu a patří k špičce. Nebojí se ani výroby takových kousků, které hrají v rockových kapelách. Práce na nástroji u něj začíná výběrem vhodného dřeva ve skladu – to si mnohdy i sám vybere a pokácí. Potom následují hrubé pracovní postupy, jejichž součástí je třeba přiříznutí dřeva na správnou délku, udělání vnitřního otvoru a následné vysoustružení vnějších kontur. Potom se upraví povrch, naolejuje se, navoskuje a pokračuje se dál, až do dokončení nástroje.

Sestaví se jednotlivé dřevěné díly, naváže se vak – ten se samozřejmě sešije a takříkajíc vrcholným krokem je moment, kdy se dudám vdechne život. Zabudují se plátky a vyloudí se první tóny, potom už se jen ladí. Florian Ganslmeier při své práci primárně používá regionální dřeviny – především jabloň, třešeň nebo švestku, protože to jsou dřeviny nejvhodnější k výrobě hudebních nástrojů. Na jeho práci ho baví hlavně to, jak má toto řemeslo široký záběr a je neuvěřitelně různorodé. Na řemeslné činnosti ho fascinuje, jak může člověk vlastníma rukama něco vyrobit a vytvořit.

Zdroj informací: HORNBACH BAUMARKT CS spol. s.r.o.