Jak svařují kováři? Tímto způsobem vzniká luxusní ocel
Kovářské svařování je nejstarší svařovací metodou na světě. Díky průmyslovým metodám ale ustoupilo do pozadí a už se používá pouze při poctivé kovářské práci. Má ale svá pravidla. Pokud je dodržíte, vznikne opravdu pevný spoj. Slouží také k výrobě oceli s unikátním vzhledem – damascénské.
Kovářské svařování je nejstarší metoda svařování na světě (Zdroj: Depositphotos (https://cz.depositphotos.com))
Kde má své místo kovářské svařování?
Mezi jednu z metod svařování patří svařování tlakové, ale také svařování kovářské. Je pro něj charakteristické působení tlaku a tepla. Během tohoto procesu vznikají plastické deformace. Použité kusy mohou být už částečně natavené. Tlakově můžete svařovat několika způsoby:
Třecí svařování – jedna z částí rotuje, druhá je upevněna. Ta první se za pohybu přitlačí. V místě styku vzniká tření a také vysoká teplota, materiály se tak spojí.
Ultrazvukové svařování – je použito kmitání nad 16 kHz procházející svařovanými plochami, které za mírného přítlaku způsobí ohřev a následně plastickou deformaci. Následuje zarovnání povrchu, opětovné přitlačení a difúze, které vedou ke spojení.
Difúzní svařování – plochy dvou kusů se nahřejí na 50 až 90% teploty tání, začnou se plasticky deformovat. Často se používá ve vakuu či ochranné atmosféře a hodí se i pro těžko tavitelné kovy.
Výbuchové svařování – vhodné hlavně pro navařování (plátování). Desky se položí na sebe, na tu vrchní se umístí výbušnina. Vlivem následné exploze materiály zplastizují a spojí se.
Odporové svařování – nejčastěji se používá ke spojení drátů při výrobě mříží či sítí. Dvěma elektrodami se přitlačí k sobě a za vzniku velkého odporu kvůli odlišné vodivosti oceli a měděných elektrod se spoje svaří. Používá se hlavně pro bodové či švové svařování.
Kovářské svařování – má už dle svého názvu velmi dlouhou historii.
Velmi všestranné a také používané od pradávna, to je kovářské svařování. Dají se jím spojit nejrůznější druhy kovů. Nejlepším materiálem pro svařování v ohni je ocel s obsahem uhlíku 0,1 až 0,6% s maximálním množstvím 0,05% síry a fosforu, problém je i vyšší množství křemíku a chromu. Další podmínkou je vysoká teplota, a to až 1450 °C. Oba svařované kusy musí přitom mít stejnou teplotu, jinak nepřilnou. Pokud by byla teplota naopak vyšší, ocel se spálí.
Je také nutné dbát na čistotu a mít čisté jak topeniště, tak místa sváru, aby byl výsledný spoj kvalitní. Na svařované konce se sype směs křemičitého písku, boraxu a svařovacího prášku, které tvoří strusku. Ocel je možné svařovat do klínu (jeden konec se zaostří, druhý naopak rozsekne), přeplátováním (používá se jen výjimečně, dříve ale bylo nejčastější metodou a je nejstarším způsobem kovářského sváření), natupo nebo do rozštěpu.
Technologický postup
Podle výše zmíněného typu sváru se připraví svařované materiály – je třeba je napěchovat, protože konečné prokovaní spoj zase ztenčí. Následně upravit konce podle toho, jak se bude svařovat. Konce se nahřejí nejprve na teplotu 800-900 °C, mají v tu chvíli světle červenou barvu. Nyní je třeba očistit obě části od okují (oxidů železa vzniklých při nahřátí).
Svařované materiály se musí nahřát na stejnou teplotu
Následuje posypání tavidlem. To čistí a izoluje od vzdušného kyslíku, nevzniknou tak další okuje. A dále následuje opětovné zahřátí ve výhni, a to na teplotu mezi 1300 a 1450 °C, kdy má materiál bílou barvu. Pak se oklepe struska a spoj proková. Nejprve jemně a tak, aby se struska dostala ze sváru, potom už dostatečnou silou k propojení.
Damascénská ocel
Kovářské svařování se používá u známých výrobků z damascénské oceli. Svařují se přitom oceli s odlišným obsahem uhlíku. Ocelové lamely se vrství, svařují, poté překládají a opětovně svařují. Výsledkem je typická kresba, která ukazuje jednotlivé vrstvy. Ukáže se po konečném naleptání povrchu.
Technikou kovářského svařování vzniká damascénská ocel
Na co si dát při kovářském svařování pozor?
Tato metoda svařování vyžaduje dokonalé provedení, jinak by byl výsledný spoj nekvalitní. Je tedy třeba dodržet několik bodů. Jde především o správnou teplotu. Pokud by byla nízká, svár nebude dostatečně pevný, naopak příliš vysoká teplota způsobí rozpad spoje. Oba svařované díly se musí rovnoměrně ohřát na stejnou teplotu. Nutné je také použití dostatečného množství tavidla a oklepání strusky po ohřevu. Celé svařování pak musí proběhnout rychle, aby se stihlo za správné teploty.
Zdroj informací: kovarstvi.bloger.cz; cs.wikipedia.org; stredniskolaoselce.cz; users.fs.cvut.cz
