Plasty i na střechu

Povedlo se to až roku 1856 Angličanovi Alexandru Parkesovi, který vytvořil první tvrdou a odolnou umělou hmotu, celuloid, což byla sloučenina nitrocelulózy s kafrem. Celuloid se vbrzku rozšířil do všech oborů a po léta byl používán na výrobu hřebenů, obrouček brýlí, různých držátek a rukojetí, součástí nábytku, na pravítka, ping-pongové míčky, panenky a jiné hračky a později také filmy.

Pro svou vysokou hořlavost však začal být brzy vytěsňován jinými materiály, které byly na přelomu 19. a 20. století ve vysokém tempu vynalézány: v roce 1909 si Belgičan Leo Hendrik Baekeland nechal patentovat bakelit, který byl oproti celuloidu mnohem méně hořlavý a značně teplotně odolný, z něhož se pak po dlouhá léta vyráběly skřínky rádií a telefonů, vypínače, zásuvky a nejrůznější součástky. V roce 1913 vznikl tvrdý polyvinylchlorid (PVC), který částečně nahradil celuloid, kolem roku 1930 se začalo vyrábět změkčené PVC (například pro podlahové krytiny, izolace elektrických kabelů a pod názvem igelit pro fólie například na pláštěnky).

Polyamid, který známe pod názvem nylon, byl objeven roku 1928 (Američan Wallace Carrothers), polymetylmetakrylát (plexisklo) byl vyvinut rovněž v roce 1928 (firma Rohm and Haas), v třicátých letech vznikl neopren a teflon (1936), v roce 1939 polyethylen, v roce 1942 silon, v roce 1953 objevili dva vědci nezávisle na sobě (Daniel Fox ve firmě General Electric v USA, Hermann Schnell ve firmě Bayer v Německu) velmi úspěšný polykarbonát, v roce 1957 byl patentován polypropylen (Ital G. Natta), v roce 1964 v laboratořích firmy DuPont vznikl kevlar. Výčet ostatních plastů by přesáhl možnou délku tohoto článku.

Z laboratoře do praxe

Některé vynálezy se dlouho nedočkaly praktického uplatnění – například zmíněný polykarbonát byl objeven již v roce 1898 německým chemikem Alfredem Einhornem, ale teprve za víc než padesát let (1953) byl patentován a uveden do výroby. V krátké době se však stal jedním z nejpoužívanějších materiálů pro výrobu střešních krytin a u prefabrikovaných skleníků zcela vytěsnil snadno rozbitné a těžké sklo.

Polykarbonát je vhodný i pro svépomocné činnosti – například zastřešení pergol nebo zasklení verand zvládne průměrně zručný kutil s pilkou, vrtačkou a s respektováním specifických vlastností této hmoty. S deskami polykarbonátu se totiž zachází jinak než s tabulemi skla a stavebník by měl být s metodikou montáže předem seznámen. Pevnost polykarbonátu je o mnoho vyšší než pevnost skla, zejména je vynikající jeho vysoká nárazová odolnost, která zaručuje nerozbitnost zejména polykarbonátových skleníků i při nejsilnějším krupobití.

Hmotnost například skleníku z polykarbonátových desek je zlomkem váhy skleníku s tabulemi skla (měrná váha skla je 2400 až 2600 kg/1 m³, polykarbonátu (podle typu a počtu dutinek) nepřesahuje 1200 kg/1 m³, tedy nejvýš polovina). Konstrukce takového „polykarbonátového skleníku“ je však ve finále mnohem lehčí, protože kovové nosné prvky se vyrábějí z hliníku a jejich profily mohou být doslova subtilní. Zatímco úhelníková konstrukce pro skleník se sklem musí být robustní, aby se při průhybu nosných prvků sklo nelámalo, postačuje pro pružné polykarbonátové desky rám s většími oky a ze slabých profilů.

Pozoruhodný polykarbonát

Použití polykarbonátu

Kromě zmíněných skleníků je polykarbonát vhodný pro zastřešení teras, pergol, garáží i bazénů, pro stěny a stropy zimních zahrad, pro světlíky i pro obklady fasád, vynikající je pro veškeré tepelně-izolační netříštivé zasklívání. Firmy jej používají rovněž pro zastřešení skladových a výrobních hal, sportovních stadionů, pro výrobu reklamních panelů i transportních skříní a beden.

Vynikající světelná propustnost a zároveň pevnost umožnila proniknutí polykarbonátu do automobilového a leteckého průmyslu. Materiál se rovněž používá pro výrobu optických médií (DC, DVD), pevných kufrů i interiérového nábytku. Přispívá k tomu i schopnost tvarového přizpůsobování – polykarbonátové desky se totiž dají dobře ohýbat za studena, přičemž nepozbývají svých mechanických vlastností. Přitom je však nutné dodržení přípustných poloměrů ohybu, správnou techniku ohýbání (desky se ohýbají zásadně po směru dutinek) a vhodné připevnění na nosnou konstrukci.

Začínáme s polykarbonátem

Po odstranění ochranné fólie z polykarbonátových desek se tyto desky pomocí závrtných šroubů s pryžovými podložkami spojí s konstrukcí. Přesnější návod je uveden v „chytré knížce” dodávané spolu se stříškou.

Více se dozvíte na www.pamaas.cz.