reklama

Nový život v paneláku aneb jak nepoztrácet vzpomínky

„Život je pohyb a změna“, pravila maminka. Pro začátek tatínkovi popotáhla psací stůl. (z knížky pro děti Kočka Linda, poklad rodiny)„Přestaň fňukat, broučku, na cestu se dej.“ (z Písničky pro broučka)„Vole ňákej cíl!“ (z dialogu dvou znavených trampů v údolí nekonečných meandrů řeky Střely)

Markéta Zinnerová vypráví svůj příběh o stěhování pryč z Prahy. S čím vším se musela rozloučit a jaké pro ni stěhování bylo?
Nový život v paneláku aneb jak nepoztrácet vzpomínky

Citace jsou úvodem novoročenky, v níž jsem přátelům svěřila, k čemu jsme s manželem Milanem Jílkem dospěli. Stěhujeme se z Prahy. Taky jsem jim přála, když změnu, tak k lepšímu. To jsme ještě netušili, co zásadní životní změna přinese nám.

Rekonstrukci s fotografiemi najdete zde.

V důchodovém věku člověk zpravidla ukvapená rozhodnutí nedělá. Měli jsme dlouholetou představu, jak si penzi budeme užívat, až se Milan rozloučí se studenty na lékařské fakultě. V létě, sportovec tělem i duší, se bude prát na chalupě s přírodou, já tamtéž se stránkami papíru. Na zimu se vrátíme do pohodlí městského bytu. Když nám smog přeroste přes hlavu, prokopeme se závějemi do dvora, Milan stavení vytopí dřevem a ve zdravém povětří si vyčistíme plíce. Až mu sekyrka ztěžkne v ruce (já na ni nesahám), obrátíme to zpátky vstříc radostem i strastem velkoměsta. Nic neobvyklého, prostě představa mnohých chalupářů a chatařů, když myslí na stáří.Člověk míní, bohové se smějí. Co platilo včera, neplatí dnes, natož pozítří. Stručně řečeno, Praha nás vypoklonkovala.

S první vlnou zdražování nájmů (ne že by před ní nerostly) přišla informace, že to je jen zvykací začátek. V naší čtvrti měly dorazit ke 105ti Kč za metr čtvereční, ale jak se brzy ukázalo, ta mrákotná cena neměla být konečná. Nájemné se bude odvíjet od kupní ceny nemovitostí v dané lokalitě. Praha se tak ukázala být skutečně světová. Pro spoustu obyvatel přímo pupkem světa.

Na přední místa se dere i co do ovzduší, dopravní ucpanosti a úspěšnosti kriminálních živlů. To můžeme doložit výběrem z osobních zážitků. Během posledních deseti let nám zmizelo auto, po výběru ze spořitelny si zloději z mé tašky udělali bankovní filiálku. Po návratu z chalupy Jílek vyložil na chodník zavazadla, a místo šesti do bytu přinesl čtyři. (Z jednoho asi chmatáci velkou radost neměli. Byly v něm přednášky a skripta)

Taky byl v noci cestou z hospody přepaden. Jistý časopis událost se šťastným koncem zmínil notickou “Přepadený devětašedesátiletý stařík překvapil lupiče legálně drženou zbraní a přivolal policii.“ – Milana ani tak nevykolejilo, že byl napaden a bez brejlí se pak na mobilu nemohl trefit do čísla 158, jako to, co následovalo. U soudu mladík čile z přepadení obvinil jeho. I když byl známá firma, vleklo se to. „Stařík“ byl podroben psychologickému testu, aby se prokázalo, že je duševně v pořádku, a přestože grázlíka zadržel předpisově, není úchyl, který si před policií hraje na kovboje.

Už se mi večer nechtělo vytáhnout paty. Neklid, chvat, a lidí je tu tolikrát víc než stromů. Třebaže máme štěstí, že na důchodu zatím nejsme úplně závislí, stres co bude, když už teď jeden spolknou všelijaké platby.

Budeme se stěhovat

Suma sumárum, přes všechnu závislost na krásách a přednostech Stověžaté, miska vah se zhoupla ve prospěch odchodu.

Úvaha o trvalém bydlení na venkovské polosamotě vzala brzy za své. Příroda je věčná, člověčí síla ne. Chce to místo s lékařskou péčí, úřady, abychom se za nimi nemuseli drkotat, obchody a s bydlením za přijatelnou cenu. Poklidné menší město, které má duši. Na chalupu, aby z něj bylo co by dup (na plyn). Známe takové. Říkáme mu město pohádka. Je to Jindřichův Hradec.

Překvapila nás hradecká nabídka bytů. Do čtrnácti dnů jsme věděli, který bude ten náš. Takzvaně dvougenerační 3 + ½ a 1 s dvěma jádry. Opršalý panelák, stejně jako celé šedivé sídliště, čekala rekonstrukce. O její náročnosti jsme neměli potuchy. První vlaštovka, dům ve veselých barvách a s plastovými okny naproti však působil povzbudivě. Taky to místo. Klid, z některých oken výhled na stromy a za nimi vykukující špičku kostela v centru. Pošta, obchody, autobusová zastávka na dosah, k Nežárce pár minut.

Byt nás dostal nefalšovanými starými trámy v obývacím pokoji a v kuchyni. Osobně je dopravil a instaloval majitel. V Jílkovi se zachvěla chalupářská duše.A mně se vejde pracovna. Už nám jednou chalupa přeroste přes hlavu a pokorně se stáhneme do fešáckého starobince, jak jsme naši poslední stěhovací štaci přejmenovali, bude kam převézt i archiv.

Milan získal dojem, že tady vlastně nemusíme hnout prstem. Optimismus vyvěrající z jeho obdivuhodné nenáročnosti jsem nesdílela. Ať jsem kde jsem, mám nutkání uhnízdit se po svém. Že byt očešu až na panel, mě z počátku skutečně nenapadlo.

Kobercovina, která kryla lino pamatující kolaudaci domu před dvaceti lety, šla první. Co mě ale dostalo hned, byly efekty umakartového jádra. Centrální ventilace nefungovala. Odéry nestoupaly k výšinám, nýbrž klesaly. Bydlíme v druhém patře z osmi. Dřívější majitelka nefunkční větrák v koupelně šikovně přidusila trsem umělohmotné voděnky. S průduchy plechové stěny WC s přístupem k měřičům nešlo udělat nic. Taky měla průkazné rezonanční schopnosti. Z toalety jste s osobou v kuchyni mohli dát nerušeně řeč.

Ale koupelna je příjemná, hájil původní stav manžel, sama jsi to říkala. Má hezké kachlíky. Nalepené na umakartu. Uznal, že někdy, nejlépe v mlžné dáli, by se s tím něco mohlo dělat. A některé místnosti vymaluju, slíbil výhledově.

Nepatrný čůrek vody přitékající do splachovače brzy vyschl úplně. Trubka od stoupačky se s konečnou platností ucpala. Stačilo pár kbelíků, abych pochopila, že mlžné dálky nejsou moje volba. Návrh, že záchod pojednáme co nejdřív, přijal Milan celkem bez námitek. Do konce zimního semestru učil v Praze, takže se tu příliš nevyskytoval. Spokojenost na obou stranách.

Nespornou výhodou toho typu bytu jsou dvě jádra. Menší je míněno jako příslušenství k přilehlému pokoji. Toaletu s umyvadlem původní majitelé zrušili a instalovali pračku a úložiště pro všechno možné. Nadchla nás jejich hravost. Průřezem v umakartu svítilo do zádvěří terárium umístěné na polici v jádře. Na uschlé větvi seděl nehnutě varan. Ani nemrkl. Původní chcípl a tak ho nahradili umělým. Zprvu jsem mu chtěla koupit dřevěnou kobru.Milan málem slzel, že terárium půjde pryč. (Rekonstrukce v bytě nejsou jeho hobby.) Naštěstí se nerad hádá.

Představy a realita

Musím říct, že původní vize, co nastane po přesunu do Jindřichova Hradce, byla jiná. Nějak se tu ubydlíme, dokončím rozepsanou knížku, a teprve pak si byt upravíme ku obrazu svému. Návrat k literatuře však znamená vytratit se z reálného světa. Nedokážu čelit náporu starostí (jenom přestat být úředně občanem jednoho místa a stát se obyvatelem jiného dá fušku), a zároveň se naplno soustředit na imaginární příběh ve své hlavě.

Ten zatracený záchod tvrdě upřednostnil realitu. Jenom ten záchod, utěšovala jsem se. Jenomže to člověku nedá. Když plánujete jedno, musíte vědět, jak využijete druhé. K WC se vejde pračka a umývátko. – Takže v druhém jádře se uvolní prostor i pro sprchový kout! Ovládlo mě snění. A taky, až ho jednou vybouráme, by to chtělo rozšířit myší díru, jinými slovy klaustrofobní uličku z předsíně do kuchyně podél dosavadní koupelny. A co s tou předsíňovou nudlí? Dveře šatních skříní a příslušenství se v ní málem potkávají. Stala jsem se obětí pásma a rébusů, kolik kde ubrat nebo přidat centimetrů, až posléze dojde na koupelnu. Moje velkorysé představy se rychle smrskly v poznání, že přestavba v paneláku je bojem o centimetry. A když zboříte umakart mezi koupelnou a kuchyní, naplní se, že všechno souvisí se vším. Do kuchyně musíte jít taky.

A co firma, která vystřihne digitální projekt a smlouvu o dodávce na klíč? Úpis je úpis, to ví Mefisto i Faust. – Tudíž je vám nanic, když pak objevíte úžasné kachlíky a vanu, které ta firma nevede. Co je psáno, to je dáno, objednáno, vydodáno.

Zkusmo jsem navštívila i kuchyňské studio. Diginávrhů měli tlustou slohu. Všecko osvědčené typy. Zakázky kompletují z produkce svých subdodavatelů. Tohle je trendy ( tj., co nyní vidím všude, pravda v obměnách), Ne? A co klasika? (Nesnáším dvířka s obloukem.) Pokles zájmu slevy. (Typy aspirovaly na ležáky již v době svého vzniku.) Dotaz na jiné úchyty, než které vystavují, mě zjevně odhalil jako neperspektivní potížistku. Sloha sklapla s výrazem – víte vy vůbec, co chcete?

Nevím, ale vím, co nechci. Ovládl mě pocit, že pokud neobejdu všechny dostupné prodejce příslušného zboží, nemůžu se zodpovědně rozhodnout. Ani lesklé katalogy nestačí. Jejich nabídka inspiruje a uvádí ve zmatek. Padesát koupelen se k nám nevejde. Co bude v naší musím vidět a sáhnout si na to osobně.

Nabízí se otázka, proč designer amatér neosloví bytového architekta. Kompletní projekt bez mýlek, však on vám už vysvětlí, kudy cesta nevede. Nabízí proto, že hledačství mě vlastně baví.A hlavně: Převezli jsme si sem věci s pamětí. Psací stůl dotýkaný rodiči, nábytek, kterému se podařilo přežít dětství mých ratolestí. Aspoň výběr z předmětů, obrazů a grafik darovaných přáteli a rodinou.

Kdysi jsem četla, jak režisér Spilberg pro film Blízká setkání třetího druhu dlouho hledal dům, z něhož mimozemská civilizace unesla malého chlapce. ( Kdo viděl, nezapomene. Neviditelná síla vedla dítě ke krbu, kterým je vytáhla ven). Produkce vilku vysoce přeplatila s tím, že obyvatelé ji museli opustit hned a pouze s doklady. Třeba tomu úplně nevěřili, když podpisovali smlouvu. V onom článku trpce hořekovali, aspoň fotografie, nějakou památku, hračky…Nic. Někteří litovali, že takhle prodali svou minulost. Nemohla jsem pochopit, proč to Steve Spilberg dělá. Spěchal s natáčením? Propadl představě, že i odnesená maličkost zničí génia noci toho domu? Chtěl se zcela vžít do hlavního hrdiny, jenž opustí všechno, k čemu se cítil připoutám, aby následoval tajuplné mocné volání? – Z útrob kosmického tělesa, kam v závěru filmu vstoupí, vyšli zmizelí pozemšťané. Malý chlapec se objal s maminkou a vrátili se do netknutého domova.Doufala jsem tehdy, že slavný režisér nebyl nelida a aspoň malou část věcí, na kterých obyvatelé toho domu lpěli, jim po natáčení vrátil.

Dlouhodobě sleduji pořady o bydlení. Kromě ověřených pravidel a chytrých nápadů, kterými designeři naplnili – a v dobrém často i předčili zadání uživatelů, mi přinesli poznatek, že v našem případě bytový architekt ne.

Zvlášť první série o bydlení snů mě nenechala na pochybách, že kam vkročí sebevědomý architekt, stará tráva neroste. – Co bylo, roztřískali, a dokonce s jásotem vyházeli z okna. Včetně hraček. Kvůli nelibosti diváků se okázale ničení původního zařízení později vytratilo. Představa designerů, že pořad slouží výhradně k prezentaci jejich originálního JÁ, nikoliv. Některým z nich přání zachovat něco z předchozího vybavení přišlo jako omezování tvůrčího rozletu.

Dojem ve mně zanechalo ustrnutí postarších manželů, které místo starožitného skleníku v obýváku očekával vycpaný bílý jelen. Když pán vyhrkl, co tu dělá, architekt něžně odtušil, že sem chtěl umístit sochu, ale tu nesehnal. Na stole stál kůň. Zvířenu doplnil malovaný oř se setnutou hlavou, řítící se ze stěny. Naštěstí do krku mu vidět nebylo, vlítl do terče s motivem slunce.

Taky nemusím v kuchyni od podlahy ke stropu tapetu s obřím příborem, abych věděla, že jsem v kuchyni. Na tom místě vidím obrázky z naší předchozí. Bytový architekt bytu nenalezl takříkajíc zelenou louku, aby se na ní vydováděl. Postupně se vyvrbilo, co vlastně od renovace bytu očekáváme: Aby nové prvky vlídně ladily s věcmi, které jsme sem převezli. Důležité je trendy netrendy.Ať je člověku doma dobře.

Setkání s řemeslníkem snů

Kbelíkové splachování, když jste se rozhodli, že dál už bez umakartu a nikdy jinak, vás přiměje neotálet. WC pojednám s řemeslníky. Budou-li šikovní, můžeme se dohodnout na dalším. Doporučení na jednoho mi dali ve vzorkové prodejně, která zprostředkovává výrobu a dodání interiérových prvků podle přání zákazníka. Přišel s Jiřím Hromadkou.

Jirka nás pak provázel celou rekonstrukcí až do přivrtání posledních hmoždinek pro zavěšení obrázků. Truhláře a specializované odborníky, například elektrikáře si zorganizoval, byli to kamarádi po mobilu. Zdí, štukuje, maluje, obkládá, odvrtal kus panelu, dělá rozvody všeho druhu, bourá kovové zárubně a instaluje dveře, pokládá dlažbu, spočítá, kolik je čeho potřeba a doveze to, z počítače vyjede cenový rozpis a dodrží ho, ví, co kde je v Jindřich Hradci a okolí, a když není, kam pro to zajet jinam.Rychle se napojí na představu zákazníka a projeví-li zájem, sdělí mu různé možnosti, jak pořídit totéž nebo srovnatelné za výhodnější cenu. A taky dělá sádrokartonové podhledy a na dost věcí jsem zapomněla. Určitě ne na jeho pořádkumilovnost. Přijel s barelem na odpad a po sobě zametá. Prostě potkal nás řemeslník snů. (Máme s čím srovnávat. Při přestavbě pražské koupelny jsme prožili horor)

Je spolehlivý, pracovitý a pečlivý. S povahou, která mi rekonstrukční období pomohla absolvovat bez újmy na duševním zdraví. (V mém případě to stojí za zmínku, při dlouhé psací abstinenci začínám vibrovat.) Má cit pro kompozici a detail. – Pořady o bydlení sleduje taky. Jirka Hromadka beze zbytku naplnil platnost úsloví, že všechno zlé je pro něco dobré.S firmou, v jejíž vzorkovně mi doporučili zedníka, co ho přivedl, jsme totiž upadli do konfliktu. Objednala jsem dveře šedesátky pro panelákovou koupelnu a WC a zaplatila dost vysokou zálohu. Prodejce je omylem objednal o dvacet čísel širší. K aroganci majitele a vleklým tahanicím se vracet nebudu. Štvaly mě dost, když byly. – Pro leckterého stavebníka nic nového pod sluncem. Doklady a záznam o průběhu kauzy mám schované pro případ, kdybych někdy chtěla psát (ne až tak zábavnou) povídku na téma: „Pokus velkofirmy odmrštit reklamaci zákazníka“.(Nevyšel) Než po řadě týdnů došly správné dveře, visela ve vchodu do intimní místnůstky pestrá deka. Romantika. Připomínala vstup do indiánského vigvamu.

Nedlouho po zahřívacím kolečku s jádrem v zádveří vypukla rekonstrukce našeho a dvou dalších věžáků. Patro po patře mizela okna a obvodové stěny od ústředního topení výš. Se sousedy naproti jsme si viděli až do žaludku. Jako v reality show jste i po vyzdění a vsazení plastových oken. O žaluziích a záclonách nemůže být řeč. Prach s ytongu řezaného na lešení je jako písek na Sahaře. Prostě všude. – I přesto, že jsme se strkali a všelijak překryli nábytek. Správný čas pro další bourání v bytě. Milan srovnal záda fasádníkovi, který se přibelhal v předklonu, Hromadkovi jsme předali klíče a prchli na chalupu.Jak krásné, že je odtud co by dup na plyn.

„Je na čase, abychom radost z hledačství sdíleli spolu“, řekla jsem manželovi. Přeložil si to bezchybně. Starostlivě obhlédl pozemek a odvětil, že chalupa si ho žádá. Stromy polámané vichřicí volaly po pile. Tráva rašila tempem bambusu. „To zvládneš!“ pravila jsem povzbudivě s neochvějnou důvěrou. ( V amerických filmech se na ta slova partneři obvykle přetrhnou) Ale hlavně, na chalupu nebo domů jsme už neodjížděli , nýbrž zajeli, kdykoli bylo třeba.A tak se nakonec přece jen zvládlo všechno.

V počátku práce v zádveří mě Jirka s přítelkyní vzali do paláce koupelen v Českých Budějovicích. Našli jsme tam tehdy všechno pro první jádro.Čekala jsem, že návštěva toho gigantu Milana ohromí. Svým způsobem ano. Do půlhodiny zjistil, že budu poletovat od kachlíků k dlažbám, umyvadlům, sprchovým setům a vanám do bezvědomí (jeho) Zasekl se u obkladaček, které při první obhlídce prošly do užšího výběru a tvrdohlavě opakoval: „Tyhle se mi líbí. Nejvíc. Musím si zakouřit. Dáme si kafe. Už musíme jet. Bude pršet. Tyhle se mi líbí.“

Jenomže dojmů je tolik! Jen těch kompletních koupelen! A tahle by vyplnila obývák! Milana z jedné vykázali, když jsem ho zutého přiměla zkusit, jak se mu leží ve vaně. To všechno teď berme jako inspiraci, co se do našich tří metrů čtverečních vejde. Dvouhodinová promenáda, žádný čas. Uznávám, že můj muž má se mnou trpělivost téměř bezbřehou. – Ale ne v jednom kuse.

Napotřetí jsme zvítězili s umyvadlem a vanou. Obklady zbylé po někdejší rekonstrukci nám nakonec nabídla stodola. Sice o fous, ale mohly vyjít. Jirka Hromadka zatím vyřešil všechny moje dosavadní centimetrové rébusy a nezklamal ani tentokrát. „Všechno jde, jenom had leze“, řekl s klidem. – Má to od svého dědečka. V tom duchu taky koná. Ze dvou odstínů dlaždic a listel vytvořil koupelničku snů. Na sprchový kout a do kuchyně jsme objevili obklady ve zdejším Stavilandu.

Ne že by se velké životní změny obešly bez otrhaného peří.Trápila mě ztráta soustředění na tvůrčí práci. Rozepsané příběhy a poznámky skončily v barevných krabicích. Pták taky nejdřív postaví hnízdo, než snese vejce, utěšovala jsem je ( a hlavně sebe). Avšak nikdy ani vteřinu jsme své volby nelitovali. Naopak! Ostatně, Jílek byl ve svém živlu okamžitě. Na dosah má nejen chalupu. I kamarády, s kterými léta objíždí střelecké soutěže v regionu. Majitel krásného Jindřichohradeckého hotelu nabídl Milanovi prostory pro masážní a rekondiční studio. Co učil generace mediků, teď se svým žákem praktikuje v Concertinu. Včetně chiropraktických zákroků, jimiž mi mnohokrát zprovoznil záda, odblokoval krk a odbrnil ruce (důsledky sezení u psacího stolu) S povděkem si říkám, v nouzi nejvyšší ruka muže nejbližší.

Přemístili jsme domov, paměť a vzpomínky. Krásy Stověžaté připomíná obrázek mlýnského kola na Čertovce. Cítíme se zdravější, netísněni okolnostmi, které bychom zvládali už jen stěží.

Mými nejmilejšími postavami dětí jsou malí kluci s velkým srdcem. Vojtíšek z Tajemství proutěného košíku, Fanda Bystrá liška v Indiánech z Větrova a Jirka Oliva v My vši…, Jak televiznímu seriálu říká starší syn Pavel Zeman. Je jejich věrný předobraz.Odmala věřil, že co si doopravdy přeje, se stane. I když kromě něj si to myslel málokdo.Po dlouhých letech praktické truhlařiny, redaktorské práce a fotografování si splnil umanutý sen. S kamarádem založili internetový magazín Český Kutil. V počátcích rekonstrukce našeho nového starého bytu mi navrhl, abych ji pro Českého Kutila zdokumentovala. Nešlo odolat. Pavel se svou Petrou nám moc pomohli, včetně půjček, kdy bychom nedosáhli na cenu bytu a pak na přestavbu v jednom tahu. Taky si toho, co vytvořili a stále rozvíjejí, velmi vážím. Díky za všechno!

Nemohla jsem však odolat, abych Pavlovo vyzvání nepojala jako možnost vzkazu pro ty, které okolnosti natlačily do kouta – a chtěli by a mohli pohnout svým životem. Změny se nebojte. Už i Voskovec a Werich zpívali „nic není za definitivní“.Přeji vám odvahu a šťastnou volbu.

A moje soukromá sladká tečka? Konečně otvírám krabici v barvě tmavomodré tmy s rozepsanou pohádkou.Markéta Zinnerová

Publikováno: 16.5.2010, Autor: Markéta Zinnerová (text), Pavel Zeman (foto), Profil autora: Redakce