Pálení čarodějnic

Čarodějnice, noc lásky i temných sil…

Muži v tento den odnepaměti staví velké hranice a ženy se obvykle podílejí na výrobě figuríny čarodějnice, která podle starých zvyků večer shoří spolu s hranicí.

V dávné minulosti se věřilo, že právě v tuto noc, přesněji o půlnoci, zlé síly vládnou větší mocí než kdy jindy a mohou škodit lidem. Na ochranu před zlými čarodějnicemi se proto na vyvýšených místech pálily ohně, které měly čarodějnice odradit od chuti scházet se zde. K tomu se také váže zvyk (údajně pochází z Německa), vyhazovat do výšky smolná košťata. Ta měla osvítit oblohu, aby bylo vidět čarodějnice, blížící se na košťatech.

Mnoho tradičních zvyků se odvíjí od původních keltských svátků, stejně tak i pálení ohňů v noci z 30. 4. na 1. 5. Tento svátek byl u Keltů nocí zasvěcenou očistě a lásce. Zahnáním zla a očistou ohněm měl magický rituál zajistit zdraví, úrodu a nový život. Ve světě má tento svátek mnoho podob. V Německu se například slaví jako svátek svaté Valpurgy, která je v lidové tradici považována za ochránkyni před čarami a kouzly. Podobně Slované upalovali Moranu, tedy pohanskou bohyni smrti.

Z víry v nečisté síly pramení pověra, že ďáblova moc přichází na svět skrze čarodějnice a čaroděje. Ze spojení s ďáblem pak bývaly často podezřívány staré osamělé ženy, zaříkávačky a bylinářky. Před uhranutím čarodějnicí se lidé chránili rozmanitými škapulíři a praktikami, které jsou známé i v našich krajích.

Většina „čarodějnic“ ale nepatřila k vyznavačkám ďábla a temných sil. Byly to bylinkářky a ranhojičky, které ovládaly umění zahánět nemoci, či napravovat zlomeniny a lidé se k nim obraceli s důvěrou. Přesto, že často nechápali jejich odlišný život a báli se magických rituálů kolem kamenů, rostlin, ale také vůní a olejů, kterým nerozuměli.

A tak se i tyto přívětivé a pomáhající „čarodějnice“ stávaly v průběhu dějin, ponejvíce však ve středověku, oběťmi církevních „honů na čarodějnice“, v nichž byly statisíce převážně nevinných žen (i mužů) odsouzeny a upáleny na hranicích.

Ale vraťme se k filipojakubské noci současnosti. V Čechách se udržuje obyčej pálení ohňů a stavění májek – pentlemi ozdobených stromků. Ať jde o velkou májku, ostře střeženou chloubu obce, nebo o malé májky, postavené pod okny milované dívky. Nebo o planoucí hranice, poskytující očišťující oheň a dým na ochranu před zlem čarodějnic.

Proto se dříve kolem ohně (přesněji řečeno mezi dvěma ohni) tancovalo a skákalo se přes něj. Dokonce i dívky skákaly přes oheň (vzpomeňte si na scénu z Babičky Boženy Němcové, kdy Viktorka dokázala skočit přes vyšší oheň, než přítomní mladíci), aby získaly dobrého manžela. Mezi ohni pak procházeli ti, kdo přes ně skákat již nedokázal a prováděl se tudy také dobytek, aby zůstal zdravý a byl očištěn. V tuto noc lidé také věřili, že se jim mohou splnit tajná přání, že se otevírá zem a lze najít skryté poklady.

A nazítří přichází květen, který také odedávna symbolizuje měsíc lásky, jemuž byl předchozí noci zasvěcen. Nám z těchto dob zbyl další hezký zvyk – líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, nebo jiným stromem. Tak na něj nezapomeňte a pěkně si ho užijte a vychutnejte. Že nemáte žádný rozkvetlý strom poblíž domova? Nevymlouvejte se. Stačí přece kvetoucí větvička – třeba šeříku – ve váze postavené na skříni …