Šindelářství (2)

Zkušený šindelář bere v potaz také množství bělky, tedy těch nejřidších částí, které dřevo obsahuje. A nejraději má kulatinu ze stromů, rostoucích zvolna ve vysokých polohách, kde je roční přírůstek pomalý a léta dřeva proto hustá, takže dřevo je pevné a odolné k biotickým vlivům: málo mu vadí teplotní výkyvy, déšť, houby, plísně i škůdci. Šindele z něj jsou trvanlivé.

Najít správný strom je kumšt

Šindele slouží jako vděčná krytina nebo zdobný prvek na drobné zahradní architektuře: v detailu jejich překrývání na studniční stříšce připomíná šišku.

Hledání toho správného stromu na šindele je práce zdlouhavá a náročná. Vlákna vybraného stromu se musí štípat rovnoběžně po délce kmene. Nejlepší dřevo by mělo mít rezonanční znaky – stejně jako materiál, vybíraný pečlivými houslaři na stavbu hudebních nástrojů. Materiál se vybírá nejdříve „na stojato“ a stromy se kácejí v zimních měsících, kdy jsou bez mízy. Kulatina se skladuje neodkorněná. Na skládkách v lese se průběžně zkouší štípatelnost a točivost.

Jak se šindel rodí? To se vybere ten správný strom, porazí se, odvětví, zbaví kůry a pak nechá „uzrát“. Nařeže se na špalky podle délky budoucích šindelů.

Vlastní výroba šindelů začíná tím, že se kulatina zbaví kůry a kmen nařeže na špalky takové délky, jakou požadujeme od vyráběných šindelů, zpravidla tedy padesát nebo šedesát centimetrů. Následuje štípání šindelů. Jejich šíře se pohybuje od šesti do čtrnácti centimetrů. Šindelář postupuje tak, aby dřevní vlákna byla rovnoběžná s podélnou osou šindele, a jednotlivé šindele odděluje od kraje radiálně do středu špalku. Povrch takto štípaného dřeva je hladký a pevný. Protože je přirozeně uzavřený proti vnikání vody, dobře odolává povětrnostním vlivům. Štípaný šindel nepraská a jeho životnost je mnohonásobně vyšší, než u šindele řezaného, kde jsou tyto kapiláry porušeny. I v další fázi přípravy této klasické krytiny přicházejí k slovu maximální vztah ke dřevu, bohaté zkušenosti s tvarováním a pokládkou i řemeslná poctivost: povrch se jemně upraví, srovnají se případné nepravidelnosti, vytvaruje se pero a vyfrézuje drážka. Současný šindel je proti těm tradičním jednodušší, rovnější a hladší. Před použitím by ještě měl šindel schnout venku na vzduchu až tři měsíce.

Šindelář si špalek postaví tak, jakoby chtěl štípat dříví. Klasicky sekerou pak tne napříč a oddělí jednu část. Ve dřevu by neměly být suky.

To, co následuje, vypadá zdánlivě jednoduše a připomíná dělení dortu. Jen si to ale zkuste: než dosáhnete tak neuvěřitelně čistých ploch, bude vás to nejspíš nějaké ty mozoly stát.

Jak se štípou šindele

Strojově vyráběné šindele nejčastěji používáme k obkladu svislých ploch, tedy především stěn: vypadají na nich výborně a méně zde trpí povětrnostními podmínkami.

Tolik nádherného fortelu jako štípané šindele výroba těch řezaných nevyžaduje: lze je vyrobit po pravdě řečeno z jakéhokoliv na pile připraveného dřeva, třeba z obyčejných prken. Protože jsou vyráběny výlučně strojově a řez jde často napříč vlákny, je jejich trvanlivost menší. Povrch mají ovšem hladší. Hůř však vzdorují nepříznivým atmosférickým podmínkám a častěji praskají. Rychleji trouchniví. Protože se používají především k obkladům stěn, mívají i netradiční rozměry: dlouhé mohou být i kolem metru, široké asi osm centimetrů a silné tři centimetry.

Nejen ve skanzenu

Ač se to nezdá, tento starý materiál nezmizel a především v drobné zahradní architektuře má i slibnou budoucnost.
Současní šindeláři mohou nabídnout výrobky, vznikající oběma technologiemi. Rozdíl mezi nimi není patrný jen na pohled, ale především ve způsobu užití, trvanlivosti a samozřejmě také v ceně: štípaný šindel je s ohledem na kvalitu a vysoký podíl ruční práce významně dražší. Dnes se šindele vyrábějí v různých šířkách, s délkou obvykle 300, 500 nebo 600 mm. Obdélníkovými se pokrývají střechy (konce šindelů jsou někdy ozdobně seřezány), kónické šablony patřící na stavby s kruhovým půdorysem a nebo do úžlabí často ozvláštňují zahradu, studniční kryty, altány či krmítka. Údržba dobře položené šindelové střechy spočívá jen v občasné impregnaci. Štípané šindele natíráme po šesti až osmi letech, u řezaných s dřevními vlákny přerušenými přímočarým řezem bychom se měli chopit štětce vždy asi po čtyřech letech.

Půl tuctu důvodů pro šindelovou krytinu

1. Podle kvality použitého dřeva je průměrná životnost šindelové střechy čtyřicet let.
2. Nízká hmotnost nevyžaduje masivní krovy.
3. Šindel je trvanlivý v zimě vůči mrazu (pokud v kronikách čteme, že mrzlo, až šindele praskaly, muselo jít opravdu o extrémní zimu), v létě dobře vzdoruje kroupám.
4. Výrazně snižuje prohřívání stavby slunečním žárem, šindeli krytý prostor je pro uživatele zdravotně přívětivý.
5. Případně poškozené prvky ve vrchní krycí vrstvě lze snadno vyměnit.
6. Esteticky působí šindel v konkrétních lokalitách zcela přirozeně.