Vůně čerstvého chleba 1. díl

Nejspíš to začalo náhodou

Vznik řemesla

Různé specializace

Ve vesnické pekárně

Větší domy měly vlastní pec, ale stavěly se i pece obecní. Zpravidla se k pečení domlouvalo vždy více hospodyň. Než se pec vytopila na teplotu kolem 220 stupňů (nejraději bukem, břízou či jiným tvrdým dřevem), netrvalo nikdy méně než tři hodiny, přičemž dřeva na to padlo kolem půl metráku. Pec se pak dočista vymetla chvojím nebo březovou metlou. Z připraveného kvásku se v době, kdy se pec hřála, uhnětlo těsto.

Připravené pecny se nechaly v ošatkách kynout. A pak se peklo. Chléb se sázel do pece, takže než bylo hotovo měly ženské dost času probrat kdo co a s kým. Během asi tří hodin, po které vydržela být pec správně vytopená, se v ní upekly i dvě várky připraveného pečiva.

K továrnám na chleba a zase zpátky

V 19. století bylo přirozeně potřeba nasytit velké množství obyvatel prudce se rozvíjejících měst. Tito lidé již ztratili mnohdy osobní vazby na pekaře a pekařské výrobky nakupovali za hotové i „na knížku“ v síti prodejen, které výrobci pečiva zřizovali. Došlo k zdokonalení pekařské technologie jak v řemeslných živnostenských pekárnách, tak v průmyslových velkopekárnách.

Historie opsala kruh a tyto továrny na chleba bývaly opět často spojovány s moderními mlýny. Protože však unifikovaná výroba ne vždy dokázala uspokojit vzrůstající spotřebitelské nároky, spirála se od poslední třetiny dvacátého století zdánlivě vrací tam, kde už historie chleba byla: k malým pekárnám s charakteristickým sortimentem a stále víc dokonce opět k domácímu pečení.