Provaznictví (1)

Staří latiníci převzali od Řeků úsloví „z písku provaz plést“ jako popis činnosti marné, z níž nic nebude. Jak se ale vyráběly opravdové provazy, pro praktický život nejen užitečné, ale vlastně nezbytné? Vždyť výrobky z pletených motouzů, provazů i lan lidstvo provázejí od nepaměti.

Provaznictví (1)

Jako nejstarší provazy pravděpodobně sloužily tenké kořeny stromů a větvičky keřů, lýko zpod kůry a všelijaké kožené řemínky. Pokud měl být prostředek k vázání pevnější, vzal se jich celý svazek a ten se zkroutil. Tak vznikly například provazy z kozí srsti i lidských vlasů (a do smyčky upletené z trávy bylo prý možné ulovit i legendárního jednorožce).

Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo
Historie provaznictví 1 – staré řemeslo

Ručně se někde předlo až do sedmdesátých let minulého století. Všechno začalo u materiálu, který se vyčesal na vochlici. Panenky čili svazky lněného či konopného vlákna vážící 10 dkg si provazník vložil do zástěry. Podle požadované síly zkroutil mezi prsty začátek pramene a zavěsil ho na háček provaznického strojku. Jak couval, uvolňoval ze zástěry vlákna, která nechal klouzat v navlhčené měkké kůži, aby byl pramen hladký. Z hotových pramenů (licen) tak začal „šněrovat“, stáčet hotový provaz. To se dělo a děje na léře.

Jak se plete provaz

Provaznickému řemeslu se vždy věnovalo hodně lidí, o čemž dodnes svědčí četná příjmení. Těch odvozených od něj, je přes stovku a čeština v tom není výjimečná.

Základní provaznickou surovinou bylo konopí, jehož rosením se získávala vlákna, vyznačující se odolností proti roztahování i hnilobě. Z nich se následně splétaly provazy a lana k nejrůznějším účelům. Vždy se na daném území používala nařezaná, pročesaná a vytříděná rostlinná vlákna toho, co bylo po ruce: len, juta, sisál z listů agáve, manila (druh vlákna z listu banánovité rostliny z Filipín, Sumatry či Jávy), bavlna, vlákna ze skořápek kokosových ořechů, ze živočišného světa například koňské žíně nebo velbloudí srst.

Vlákna se spřádala po směru hodinových ručiček, tedy doprava. Takto na přadenu vzniklá příze se pak stáčela proti hodinám, tedy doleva, aby vznikl pramen. Z většího počtu pramenů – zpravidla tří či čtyř – se opět stáčením doprava vyrábějí dodnes lana, prameny stáčené opačně (vpravo) a opačně stáčená lana (vlevo) se vyskytují opravdu jen vzácně. Ačkoliv půvab ruční práce a přírodních surovin nelze ničím nahradit, je současným lanům ze syntetických materiálů třeba přiznat řadu nezanedbatelných předností: mají při nižší hmotnosti výrazně vyšší únosnost, lépe vzdorují oděru i přírodním vlivům, kam patří nejen voda a mráz, ale i různé plísně a třeba zuby hlodavců. Nezanedbatelným kladem provaznických výrobků ze syntetických materiálů je nesporně i jejich cena. Klasická lana se navíc mizerně shánějí. Dnes se používají jen zřídka a pouze k určitým účelům. Ze školních tělocvičen a sokoloven vzpomeňme třeba šplhadla z jutových vláken.

Jak se plete provaz
Jak se plete provaz
Jak se plete provaz
Jak se plete provaz

Středověké dílničky s výlučně ruční prací nahradily v devatenáctém století provozy s jednoduchou mechanizací. Konec konců i ve velkých fabrikách to z našeho dnešního pohledu vypadalo, jako když si spousta řemeslníků přinesla své živobytí pod jednu střechu: výhody ovšem byly zřejmé a výroba rostla.

Cechovní pořádky

Postupem času pocítili provazníci potřebu sdružit se k ochraně svých zájmů v cechu. O tom v Praze máme první záznam z roku 1446 (a od téhož století je v Praze ulice Provaznická). Sdružoval staroměstské i novoměstské řemeslníky, o nichž je již o sedmdesát let dříve zaznamenáno, že „nalezeno provazníků dvacet vosum a měšťanské právo na Starém městě obdrželo šest mistrů“. Na Novém městě byl pak největší shluk těchto řemeslníků na dolním konci Štěpánské ulice. Provazníci zásobovali rybáře nevody a sítěmi, ptáčníkům prodávali tenata a dratve ševcům.

Na venkově a v dalších městech je tou dobou provazníků méně, a proto se zde ve společném cechu spojuje více řemesel, což samozřejmě neplatí všude, (např. v Kutné Hoře, kde byla velká spotřeba silných a dlouhých provazů a lan pro místní stříbrné doly).

Cech hájil zájmy provazníků navenek a dovnitř dbal na dodržování regulí jednotlivými mistry, i na jejich vztah k tovaryšům. Někdy společně nakupoval materiál, aby se dostalo i na chudší řemeslníky, urovnával spory mezi provazníky a krotil nesvorné tovaryše, kteří neustále vyvolávali spory o „modré pondělky“, tedy volné dny.

Z provaznického slovníku

Z provaznického slovníku
Z provaznického slovníku

Nářadí, které provazníci používali, udivuje promyšlenou jednoduchostí – dobře je prověřila léta, dřevo uhladily ruce generací, protože řemeslo se často dědilo.

Nejjednodušší je technika stáčení provazu na koleně. Prvním provaznickým strojem bylo dřevěné kolo poháněné klikou. Jeho pohyb se přenášel šňůrou na vřeteno, od něhož se předl pramen. Při větším počtu vřeten šlo z více pramenů stáčet provaz.

Z provaznického slovníku
Z provaznického slovníku
Z provaznického slovníku
Z provaznického slovníku

Z různobarevných provázků stroj usouká strakatou šňůrku jakoby nic: jen ty špulky jsou trochu větší, než na jaké jsme zvyklí…

Až ve druhé polovině devatenáctého století se objevila licnovačka. Na té se z příze kroutil pramen (licna) a pak se ze tří až čtyř licen stáčel provaz. Další provaznické mašinky u nás byly nymburačky, dresiny, muflery a kšír. K provaznickému řemeslu neoddělitelně patří vůzky – jednoduché stojany z prkna, v němž je tři až pět otvorů. Do nich se nastrčí předchůdci pozdějších háčků – obyčejné kličky, někdy zvané štěnce. Na zadní stranu desky (hlavy) se na tyto kličky nasunulo prkno s otvory, jímž se jako klikou otáčelo, čímž se štěnce uváděly do pohybu. Konec provazu byl na vozíku, kde točil klikou druhý provazník obráceným směrem. Předchůdcem vůzku byla lavice s otvory na štěnce. Krajově se názvy provaznických nástrojů lišily: někde běhounu (léře), tedy dřevěnému elipsovitému špalíku se žlábky, říkali vlk, jinde habarka. A špici na výrobu ok, často ze srnčích či jeleních parohů, se z němčiny říkalo mašnógl.

Autor: Jiří Jan (text), Pavel Zeman (foto)

Související k tématu