Upevňovací technika 21. století

Zavěsit obrázek, zrcadlo nebo třeba i poličku na zeď nebo upevnit na stěnu libovolný předmět byl ještě před dvěma desítkami let problém. Do cihlové zdi bylo nutno vysekat hranatý otvor, vyplnit jej řídkou sádrou a zatlačit do něj dřevěný hranolek se zkosenými stěnami. Samo sekání bylo pracné, odklízení prachu a odštěpků cihel zdržovalo a s montáží předmětu se muselo čekat, až se sádra vytvrdila. V současných budovách s betonovými nosnými prvky se podobné upevňování snad ani realizovat nedá.

Upevňovací technika 21. století

Jako velký vynález se proto začaly koncem 19. století používat dřevěné kolíky vyráběné z tvrdého dřeva, které se běžně používaly pro spojování dřevěných tesařských prvků. Zatímco dřevěné kolíky pro spojování dřeva se do vyvrtaných otvorů zarážely silou a případně byly pokryty klihem, válcové kolíky se pro snazší spojení se stavebními materiály vyráběly s podélně rýhovaným povrchem a s podélným otvorem o průměru několik milimetrů. Česky se jim říkalo týble.

Upevňovací technika 21. století
Upevňovací technika 21. století

Hmoždinky historicko-lingvisticky

Slovo „týbl“ pochází z německého dübel, což podle slovníku (SPN 1970) znamená v němčině kolíček, čípek, klínek. U nás se význam tohoto výrazu posunul, takže ho užíváme zejména pro dřevěné tyčky pro spojování dřevěných konstrukcí.Anglicky se dřevěné spojovací kolíky nazývají pegs, pins, trunnels, treenails, dowels, používá se rovněž slangový výraz nogs. Plastová hmoždinka je Screw Plug (něco jako šroubová zátka). Plastové hmoždinky jsou ve Francii cheville plastique, ve Španělsku taco, v Itálii tasello a v Norsku mur plugg. Mimochodem, ve Francii se dodnes vyrábějí hmoždinky dřevěné, cheville du bois, které připomínají ty naše předválečné vyráběné z bukových kulatin. U nás by se namísto vžitého výrazu hmoždinka měl používat podle oficiálního názvosloví výraz „plastová kotva“, ale jaksi se nevžil.

Co namísto dřeva

Ani řešení s dřevěnými kolíky není nejlepší pro omezenou životnost dřeva v trvale vlhkých zdech, takže již ve 20. letech 20. století se prodávaly válečky stočené z plechu (zejména olověného), které se vsunuly do vysekaného otvoru a otáčením šroubu se přitlačily k jeho stěnám. Ještě kolem roku 1960 byl v časopisu Věda a technika mládeži popisován objev (zřejmě pocházející z SSSR), který spočíval v tom, že vhodný vrut se obtočil mnoha závity hliníkového drátu, do něhož se pak vrut při dotahování pevně „zařízl“.První sériově vyráběné hmoždinky se ukázaly jako „slepé uličky vývoje“ (John Joseph Rawlings si nechal v roce 1911 patentovat konopnou šňůru napuštěnou zvířecí krví, do níž se šrouboval příslušný vrut; německá společnost Upat v Hamburku vyráběla hmoždinky z konopné šňůry s vlisovanou plechovou vložkou, patent 1926). Proto měl mimořádný úspěch objev hmoždinky, kterou si v roce 1957 nechal pod označením „Fischer S“ patentovat Artur Fischer (zakladatel společnosti fischerwerke).

Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál

Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál

Upevňovací technika 21. století:Namísto vysekávání otvorů do zdí bylo možno příslušné otvory vyvrtat, protože přijatelně lehké elektrické ruční vrtačky bylo možno zakoupit (vyráběly se od konce 2. světové války), a rovněž vrtáky se slinutými karbidy, schopné vytvořit otvor v cihle i v betonu, byly dostupné (karbid wolframu slinovaný kobaltem již také překročil práh laboratoří). Do otvorů rychle a téměř bez nepořádku vyvrtaných se zapustily plastové hmoždinky, jejichž cena díky rozvoji výroby neustále klesala. Vedle původního odolného a časově naprosto stálého termoplastického materiálu polyamidu (nylonu) se zkoušely i další slibné plasty. V současné době je používán také polypropylen a polyetylen v různých modifikacích, hmoždinky se vyrábějí v mnoha provedeních a dokonce i barvách a o průměru od 5 do 20 mm.

Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál
Upevňovací technika 21. století: moderní prostředek, moderní materiál

Obliba hmoždinek měla zřejmě vliv na urychlení vývoje vrutů a šroubů vhodných pro strojní výrobu a opatřených některým ze samostředicích systémů. Vedle několika druhů imbusů to byly zejména křížové drážky samořezných vrutů oblíbené i u kutilů. Elektrickou vrtačkou je tedy dnes možné za několik minut vyvrtat ve zdi na zvoleném místě otvor, hmoždinku do něj nasucho vsunout a stejnou vrtačkou do hmoždinky zašroubovat vrut. Před třiceti lety by podobná práce trvala mnoho hodin.

Autor: Karel Štech (text a foto), Fischer, PePa (foto)

Související k tématu