Copak Zlatovláska…ale JMELÍ bílé

Jmelí bílé (Viscum album L.)

Jmelí bílé je stálezelený, poloparazitický keřík. Na hostiteli vytváří kulovitou korunu o průměru až půl metru. Kořenům podobnými výrůstky zvanými haustorie (z latinského „haurire“- pít) získává ze stromu roztoky živin a vodu, asimiláty si keřík vytváří sám. Jmelí je rostlina dvoudomá, což znamená, že samčí a samičí květy rostou na různých jedincích. Kožovité listy jsou kopisťovité, celokrajné. Květy jsou zelenavé, nevýrazné, plodem je špinavě bílá bobule.Jmelí je hojná rostlina, která napadá lesní společenstva, zejména v řídkých porostech. Současná botanika rozlišuje jmelí bílé (listnáčové) a jmelí jehličnanové.

Lepivá semena

Jmelí - jeho latinský název Viscum album můžeme přeložit jako “bílé lepidlo”.

Jedno staré latinské přísloví v souvislosti s rozšiřováním jmelí praví: "Turdus ipse malum cacat," což ve volném překladu znamená, že drozd sám sobě záhubou…kaká.. To proto, že lepkavý viscin z bobulnatých plodů a z rozvařených větviček jmelí kdysi sloužil k přípravě lepu na lapání ptáků. Šíření jmelí ze stromu na strom se děje zásluhou ptáků, kteří si na podzim a v zimě pochutnávají na bílých bobulích, které ukrývají semeno. Trusem potom roznášejí semena po lese. K tomuto způsobu šíření jmelí přispívá u nás přibližně třicet ptačích druhů.

Lidové názvy pro jmelí byly či jsou: méli, jemela, jemelo, jmel, jimelí, omejlí, omelí, gmejl, gmeil, mejlí, lepiňák.

Jmelí je téměř nezničitelná rostlina, umírá až se stromem, na kterém žije

Pověry a mýty

Jmelí bylo jako posvátná bylina druidů známé pod názvem „druad-lus“ (rostlina druidů). Zvlášť posvátné bylo jmelí z dubu, na němž se vyskytuje jen vzácně. Rostlina nabitá takovou kouzelnou silou se nesměla jen tak utrhnout jako nějaká obyčejná luční květina. Kouzelná moc se dala zajistit jen dodržováním přesné doby sběru a vhodným rituálem. Kolem doby slunovratu, šest dní po novoluní, druid odřízl jmelí jedním rázem zlatého srpu v šamanském postoji (tj. na jedné noze, s jednou paží vztyčenou a s jedním okem zavřeným, na znamení, že není zcela přítomen v tomto světě a jedním okem se dívá do světa vnitřního).

Srp představoval sluneční energii a měsíční substanci. Jmelí se muselo zachytit do bílé látky dřív, než se dotklo země, protože se věřilo, že by byla zmařena jeho moc.

Jmelí nasbírané v době zimního slunovratu rozdávali druidové lidem jako tzv. „všelék“.

Jmelí je posvátná bylina, protože nevyrůstá ze země, ale pochází z „místa mezi místy“.

Jmelí, jako neobvyklá, magická rostlina, je samozřejmě opředena mnoha pověrčivými zvyky. Tu a tam je považována za jedovatou a zlou, většinou však přináší štěstí. Jmelí chránilo proti blesku, nemoci, ohni a neštěstí. Dávalo se také do kolébky, aby zabránilo čarodějnicím ukrást dítě a položit místo něj dítě podvržené. Věřilo se také, že dřevo z jmelí rychle zhojí otevřené rány. Dávalo se vedle dveří do ložnice, nebo pod polštář, nebo se věšelo nad postel, aby zajistilo klidný spánek a sladké sny. Sedláci vařili větvičky jmelí v pivu a dávali pít nápoj „uhranutému“ dobytku. Věšeli jmelí do stáje nebo pod střechu domu proti neviditelným létajícím astrálním bytostem. S jednou do stříbra zasazenou bobulí kolem krku si zajišťovali štěstí. Bobule jmelí představovali semena, které také skutečně obsahují, a byly talismanem plodnosti. I my se stále ještě o Vánocích líbáme pod jmelím, i když tradice říká, že za každý polibek by se měla utrhnou jedna bobule. Ve středověku se jmelí rostoucí na jabloni považovalo za rostlinu, která chrání před čarodějnicemi.

Jako vánoční tradice se k nám jmelí dostalo počátkem 20. století z Anglie.

Jmelí a Cimrman

Závěrem se vracím k titulku článku. Jmelí se díky Cimrmanově kočovnické společnosti dostalo až do lidové slovesnosti. Tento univerzální dialog použitelný v kterémkoli místě kterékoliv hry (hra Afrika), měl probudit spícího nápovědu a zapomnětlivého herce poté vrátit do role. Možná už to používáte také. Copak vánoce…ale jmelí.

Publikováno: 7. 12. 2014, Autor: Fox (text a foto), Profil autora: Redakce