Dřevěné šindele mají dlouhou tradici a oblíbené jsou i dnes

Šindelové šaty a čepice sluší i poměrně velkým obytným budovám tam, kde v přirozeném prostředí dobře zapadnou do krajiny. Do současné češtiny pojmenování této tradiční krytiny připutovalo od Germánů (die schindel), ovšem podle jazykozpytců je lze doložit jako odvozené z latinského slova scindula, což znamená štípat. Šindel u nás zdomácněl tak, že proti němčině změnil rod a dostal se i do úsloví (Hubený jako šindel či: Mrzlo, až šindele praštěly).

Než se naši předci naučili dělat pálené tašky, před slotou se schovávali výhradně pod břidlici či slámou anebo si štípali šindele, protože dřeva na ně u nás bylo dost. Na první pohled připomínají hotové šindele rovná či kónicky zkosená prkénka. Mají ovšem pero (břit) a drážku, takže do sebe dobře zapadají. Jsou lehké a voní. Ani připravené k expedici příliš poutavě nevypadají, jejich osobitost vynikne především na členité střeše.

Čarování se sekerou

Krása budoucí šindelové střechy začíná promyšleným štípáním správně vybraného špalku. A i když dnes už šindeláři pomáhá vcelku jednoduchá technika, musí dřevu rozumět a mít fortel. Dřevo jako organický materiál lze dobře tvarovat, což svádí k domněnce, že šindelářem vlastně může být každý. Povědomí o výrobě asi bylo povšechné a základní opravy si dokázal udělat každý sedlák sám. Přesto se na výrobu šindelů brzy zruční řemeslníci začali specializovat.

Jednotlivé prvky střechy se skládanou krytinou, tedy šindelem, se sesazují k sobě jako palubky a k laťování se přibíjejí dlouhými hřeby, šindeláky. Na střechu používáme zpravidla dvě vrstvy. Pokud je šindelem obložena i stěna, vystačíme s vrstvou jednou.

A jaké dřevo se u nás k výrobě šindelů používá nejvíc? Většinou ho poskytne smrk, řidčeji jedle či modřín. To je dáno cenou, protože o kvalitě šindele do značné míry rozhoduje i obsah smůly ve dřevě: Čím víc pryskyřice, tím šindel déle vydrží. Nejvíce jí má modřín, nepatrně horší jsou šindele jedlové. Smrkové najdeme nejčastěji.

Střecha, která roste v lese

Povězme si něco víc o jednotlivých používaných druhů dřeva. Modřín vyniká mezi jehličnany tvrdostí a pružností. Ten nejlepší pochází z horských pásem. Při výrobě je v kontaktu s atmosférickými vlivy eliminována netrvanlivá vnitřní běl. Červené a do hnědé přecházející jádro obsahuje mnoho živice. Tento materiál prověřila staletí.

Dubový šindel velmi dobře vzdoruje vlhkosti, dřevokazným houbám a škůdcům. Pro trvanlivost a tvrdost vstoupil dub do legend a pověstí a už u našich předků se těšil velké úctě. Vyznačuje se tvrdým a silným jádrem – to je tmavohnědé a obklopené světlejší bělí, která se však také ze dřeva na šindele odstraňuje. Nově dubem kryté stavby však najdeme jen zřídkakde.

Výjimečně se můžeme setkat i s šindeli z dřev cizokrajných. Tak červený cedr roste na západním pobřeží severní Ameriky. Dosahuje výšky až 60 m, dřevo má pevné a lehké. Obsahuje éterické oleje, které vydávají silnou aromatickou vůni, která účinně odpuzuje dřevokazné houby.

Cedr z Aljašky roste na tichomořském pobřeží severní Ameriky, především v Britské Kolumbii a v Kanadě. Strom dorůstá asi do p25 m a má velmi světlé dřevo. Tento materiál mimořádně dobře vzdoruje hnilobě. Proti ostatním dřevům jehličnanů je mnohem tvrdší. Opracovává se těžko, ale šindele z něj nepoškodí ani nejzběsilejší krupobití.

Dřevo je to velmi světlé a po čase se jeho povrch pokryje zajímavým stříbřitošedým náletem. V menší míře lze šindel použít třeba na zahrádce, kde ozvláštní drobné stavby. Přitlouká se na lepenkou krytá prkna.

Zdroj informací: autor článku