Ševče, drž se svého kopyta!

Takové zvolání by jistě mělo logiku, kdyby tohle řemeslo mělo vždycky zlaté dno. Ale dětská říkanka prozrazuje, jak to také někdy vypadalo: „Šiju boty, do roboty, nemám chleba ani sýra, kočka mi to všechno snědla…“ A tak vidíme, že u verpánku a kopyt to zkrátka vždycky legrace nebyla.

Ševče, drž se svého kopyta!
Ševče, drž se svého kopyta! Výroba kožených sandálů tradičním postupem.
Ševče, drž se svého kopyta! Výroba kožených sandálů tradičním postupem.

Nicméně podle dochovaných prastarých soudních záznamů ševci nechyběli u žádné taškařice a snad ani u hospodské pranice, zřejmě si totiž po dlouhém osamělém ohánění se dratví a tlučení floků do podrážek rádi užívali společnosti. Práci měli úctyhodnou, fortelnou a také pořádně náročnou, ať už šlo o volbu kůže na konkrétní typ obuvi, její krájení i přípravu či základní nebo ozdobné šití. Doklady o tom dodnes najdeme například v literatuře nebo v muzeích.

Prťáci a Nováci

Prťáci a Nováci
Prťáci a Nováci
Prťáci a Nováci
Prťáci a Nováci

V Čechách i na Moravě se s ševcovským řemeslem setkáváme už ve středověku. Tehdy však existovali ševci dvojí. První skupinu tvořili tzv. novotníci, novětníci či nováci, kteří šili boty nové. Druhou skupinu pak představovali refléři, prťáci, ševci obuvi vetché neboli vetešníci, kteří obnošeným a prošláplým botám prodlužovali život.

Obě skupiny se sdružovaly ve vlastním cechu. Nicméně při ševcovské prchlivosti docházelo mezi novotníky a vetešníky k vyhraněným sporům končícím i na nože. Ve při šlo o to, co má kdo dělat: obecné pravidlo říkalo, že s novými „modely“ pracovali novotníci a prťáci k obnošeným botám přišívali nové podešve a nárty. Občas však jedni i druzí zabrousili do hájemství konkurence, takže k zahlazení sporů se nakonec na nátlak shora oba cechy sloučily.

Móda je vlastně celkem stará dáma

Móda je vlastně celkem stará dáma
Móda je vlastně celkem stará dáma
Móda je vlastně celkem stará dáma
Móda je vlastně celkem stará dáma

Boty se šily z nejrozličnějších kůží s výjimkou koňských: nejvíce z hovězin, teletin, na vsi i ze skopovin, od konce 15. století i z barvené kozinky – kordovánu. Nebylo nic, co by ševci nedokázali. Po křížových výpravách se i naši ševci naučili vyrábět bláznivé nosaté střevíce se špicemi až metr dlouhými. Sortiment byl kategorizován: „dílo druhé“ představovala vysoká obuv shrnovací nebo s faldem, tzv. škorně, „krátké (nízké) dílo“ pak byly rozmanité střevíce mužské, ženské i dětské. Tradiční názvosloví nám zachovalo pěkné názvy obuvnických činností i výrobků, s nimiž si běžný čtenář dnes ani neví rady: kdo jen dokáže přesně popsat škorně, postoly, krbce, škarbaly, selské krabatiny a další? Paní Móda nabízela střevíce zvané „zobáky“, „kraví huby“, „medvědí pracky“. V Itálii a ve Španělsku se již v 17. století objevily vysoké kramfleky.

Zkusme si, jak se šilo

Zkusme si, jak se šilo
Zkusme si, jak se šilo
Zkusme si, jak se šilo
Zkusme si, jak se šilo

Vlastní ševcovská rukodělná výroba zahrnovala následující úkony: braní míry, úprava kopyta a střihu, vykrojení svršků a podešví, spojení svršků a podešví, cídění obuvi a dotváření. V ševcovské dílně proto existovala značná dělba práce. Mistr obyčejně dělával náročnější práci svrškářskou, starší tovaryš připravoval podešve a dával obuv dohromady, mladší tovaryš s učněm prováděli opravy.

Práce na botičkách bylo mnoho, nebyla to rozhodně práce pro netrpělivé. Přesvědčíme se o tom, když si dávnou ševcovinu zkusíme sami. Použijeme však kůži daleko měkčí, než jakou měli většinou k dispozici naši předchůdci, bude se nám s ní snáze pracovat.

Co budeme potřebovat

Co budeme potřebovat
Co budeme potřebovat
Co budeme potřebovat
Co budeme potřebovat

Protože zvolíme kůži, z níž se například šijí bundy, vystačíme prakticky s tím, co dům dá. Ševcovské kopyto, dratve, floky, verpánek a vše, co tuto profesi symbolizuje, nebudeme potřebovat. Kůži nejlevněji získáme v second handu, kde při troše štěstí levně koupíme starou koženou bundu, která nám vystačí na několik párů bot a sandálů.

Kůže je dostatečně měkká, abychom ji prošili běžnou jehlou, ale ne tak měkká, jako je kůže rukavičkářská, která by na nohách dlouho nevydržela. Koupit budeme muset mechovku na podrážku a čalounické nitě v barvě odpovídající kůži. Připravíme si kleště, jimiž si pomůžeme při vytahování jehly, obyčejnou jehlu, pokud budeme mít tvrdší kůži, pak i šídlo, kterým kůži předem nadírkujeme, ostré nůžky, papír na střih, látku na střih a lepidlo na kůži – např. Chemopren.

Střih

Střih
Střih
Střih
Střih
Střih
Střih
Střih
Střih

Střih vyrobíme ze zbytku pevnější látky, vyzkoušíme, zda na noze dobře sedí, a pak případně poopravíme. Na papír obkreslíme obě chodidla s přidáním asi půl centimetru po celém obvodu a vystřihneme. Obkreslíme na látku a také vystřihneme. Poté uchopíme další část látky, přetáhneme ji přes nárt, pečlivě uhladíme, obrys obkreslíme a ve střihu z obou stran protáhneme až do středu paty. Palec nohy přitom podložíme asi 1 cm vysokým předmětem (např. víčkem od plastové lahve). Vznikne tak potřebná vůle pro ohýbání nohy při chůzi.

Postup opakujeme i u druhé nohy. Látku vystřihneme a obkreslíme na papír. Na špičce střihu označíme střed. Změříme, zda obvod chodidla a svršku jsou totožné. Nyní musíme rozhodnout, zda chceme botu sešít uprostřed paty, nebo jestli na patu vyrobíme díl ve tvaru půloblouku (délku tohoto dílu odečteme od obvodu svršku). Látkové díly střihu sešijeme od středu vyznačeného na špičce do poloviny, vyzkoušíme, případně poopravíme a došijeme k patě, kde je sešijeme, nebo kterou ukončíme oblým dílem pro patu. Když nyní tuto látkovou botu opatrně rozpáráme, získáme naprosto přesný střih budoucí boty.

Svršek

Svršek
Svršek
Svršek
Svršek
Svršek
Svršek
Svršek
Svršek

Vytvořený střih (šablonu z látky) přeneseme na kůži a jednotlivé díly vystřihneme. Pozor: snadno můžeme zaměnit střihy pro levou a pravou nohu a pak se nebudeme stačit divit. Do jehly navlékneme čalounickou nit, kterou pro snadnější protahování kůží můžeme protáhnout včelím voskem. Najdeme střed špice chodidla i svršku, přiložíme je na sebe a předním stehem do poloviny sešijeme. Jehlu prostrkujeme pomocí náprstku a vytahujeme kleštěmi. V případě tvrdší kůže a švů si pomůžeme nadírkováním stehů šídlem.

Svršek
Svršek
Svršek
Svršek

Čalounická niť se sice špatně navléká, ale je velice pevná a šít s ní můžeme i pouhým stehovacím švem. Aby se bota po vnitřním obvodu svršku nevytahovala, přeložíme okraj asi o 3 mm a prošijeme nebo zalepíme.

Podrážka

Podrážka
Podrážka
Podrážka
Podrážka
Podrážka
Podrážka
Podrážka
Podrážka

Hotovou botu bez podrážky – svršek sešitý s chodidlovou částí – vyzkoušíme, případně poopravíme. Připravíme si mechovku. Nakreslíme na ni hrubý obrys obou bot. Místo natřeme po celé ploše chemoprenem, potřeme i spodní část bot, necháme podle návodu zavadnout a slepíme.

Z mechovky vyřízneme i podpatek, který stejným způsobem přilepíme. Po zaschnutí lepidla vyřízneme podrážky s přilepenými svršky ostrým řezákem, nakonec je po celém obvodu zbrousíme dohladka buď nástavcem brusného kotouče na vrtačku, frézou, nebo ručně pilníkem a brusným papírem.

Druhy obuvi

Druhy obuvi
Druhy obuvi

Podle uvedeného postupu můžeme šít prakticky všechny druhy bot: chceme-li sandály, označíme místa, které vystřihneme, a přišíváme pouze přední díl, kdežto patu necháme volnou, vhodné bude přišít k pruhům kůže přezky.

U tzv. kristusek přišíváme k chodidlové části pouze poutka – čtyři vpředu a jedno na patě, kterými protáhneme koženou tkanici, jíž botu křížem šněrujeme k noze.

Chceme-li botu šněrovací, rozdělíme přední díl svršku zevnitř na dvě části, vyrobíme dírky na tkaničky a všijeme jazyk. V případě vysoké shrnovací boty přišijeme od středu nártu holení část, kterou vzadu nebo z boku uzavřeme šněrováním.

Autor: Jiří Jan (text a foto)

Související k tématu