On ten náš maskot medvěd Pepa to občas taky nemá lehký. Umí postavit dům, opravit plot, namíchat maltu nebo pokácet strom, ale stejně si myslí, že je něco špatně. Na stránkách podle něj totiž není moc veselo a jak říká: „nikdo mě za nic nikdy nepochválí“. Ona to tak úplně není pravda. My v redakci ho chválíme rádi a často a občas mu nějaké ty mlsky taky přineseme, ale to prý pořád není ono.
Za vším hledej medvědici
Ona se ta medvědí říše té člověčí dost podobá. A protože je medvěd tím pádem vlastně něco jako chlap, potřebuje tu chválu slyšet často, ale od někoho ze svého druhu.
Medvědovi Pepovi vlastně nic nechybělo. Patřil mu celý les kam jen oko dohlédlo, ale přesto byl někde uvnitř sebe trochu smutný a pořád nevěděl proč.
Jednoho dne šel překrásným údolím plným skal a stromů napít se a trošku si zaplavat dole v řece a najednou zůstal stát s pusou dokořán. Na břehu řeky, o které si doposud myslel, že je jenom jeho, seděla medvědí slečna, kytku za uchem a házela si žabky. Medvědovi Pepovi se tak zalíbila, že celý nejdřív zrudnul, což naštěstí pod jeho medvědím kožichem nebylo tak moc vidět, a na chvilku přestal mluvit. Pak ale sebral odvahu, šel k ní a řekl: „Já jsem medvěd Pepa a myslel jsem, že jsem tady v celém okolí jenom já sám.“ „Já jsem Josefína a ty se pěkně pleteš“, řekla mu medvědí slečna. „Teď jsme tu dva. A vůbec“, řekla, „les nemůže patřit jenom někomu samotnému.“
Medvěd si k ní přisedl, začal si s ní povídat a házet dlouhé žabky, aby ukázal jak mu to jde. Medvědici to šlo lépe, protože to trénovala celý den, ale protože byla chytrá a nechtěla medvědovi kazit radost, schválně to trošku kazila. Tak si povídali a házeli a zase povídali, až v sobě pomalu našli zalíbení. Medvěd Pepa se jí pochlubil co dělá, že je maskotem a že dělá v jednom internetovém kutilském magazínu. Radí, pomáhá, píše, fotí a ještě za ty redaktory všechno opravuje. Bez něj by se tam prý vlastně vůbec nic neobešlo, ale jemu je tam smutno.
Medvědům je vždycky smutno, když mají hodně práce a zodpovědnosti a nemají se o ni s kým podělit. To je podobné jako v člověčím světě. Tak Kutil Pepa medvědici Josefíně nabídl, jestli mu s tím maskotováním a redaktorováním nechce trochu pomoct. Josefína na něm mohla oči nechat. Říkala si, že se možná trochu vytahuje, ale jí se stejně líbí. „Tak já to s tebou zkusím,“ řekla.
A protože na internetu je všecko mnohem rychlejší a co v medvědím životě trvá rok, na internetu trvá týden, kamarádství přerostlo v medvědí lásku. Z medvědí lásky se narodili dva zvídaví a neposlušní medvědí sourozenci – medvídek Méďa a medvědice Míša. Medvěd Pepa postavil spolu s medvědicí Josefínou pro jejich novou velkou rodinu dům. Byl za to Josefínou náležitě a mockrát pochválen. I když mezi námi – bez ní by to nikdy sám nedokázal.
Takže teď je tu máme všechny. Medvědovi už není smutno a nám teď do práce zasahuje a pomáhá místo jednoho medvěda celá medvědí rodinka. A ono je to tak jedině dobře, protože samotným lidem a medvědům bývá smutno. Tak je tady vítáme a nezapomeňte: „Za vším hledejme medvědici.“ (Nebo ženu, ono to vyjde nastejno.)
Kdo jiný než Láďa Hruška! Pobaví, poradí, sežene, vyzkouší, vymyslí, předvede, ušetří, uvaří… Přijede k vám na zahradu, do dílny i do kuchyně! Triky, rady, vychytávky, ale i nejcennější rodinné recepty přímo z vašich domovů
