V žádném řemesle se pravděpodobně nevyhnete „dobrým radám“ a zlepšovákům, které by vám měly usnadnit práci. Některé jsou ale zažité desítky let a vzhledem k technologickému vývoji jsou často zbytečné. Jiné sice k ulehčení práce vést mohou, ale na úkor kvality. Rady a tipy, které mohou napáchat víc škody, než užitku, se nevyhnuly ani aplikaci nátěrových hmot. Pokud se jich chcete vyvarovat, čtěte dále.
Zlepšováky, kterým se při malování raději vyhněte (Zdroj: Depositphotos)
Je pentrace opravdu nutná?
Nenatřené omítky mají vysokou nasákavost. Při malování by tak prvním krokem měla být aplikace penetračního nátěru. Ten nejenže míru nasákavosti sníží, ale zároveň povrch omítky sjednotí. Důležitou funkcí penetrace je také částečné zpevnění podkladu, zlepšení přilnavosti nátěrové nebo omítkové hmoty a následné snížení rizika defektů a barevných odchylek nátěru. Výběr vhodné penetrace a dodržení správného postupu je proto klíčový. Právě v této části malířského procesu však mnozí chybují. Na nové omítky je standardně doporučovaný systém penetrace a následně dva krycí nátěry.
Snaha ulehčit si práci často vede k přeskočení prvního kroku a ke smíchání penetrace s nátěrovou hmotou. Samotné přilévání penetrace do barvy není problémem. V některých případech tento krok dokáže dokonce zlepšit vlastnosti barvy pro účel napuštění povrchu. Chybou však je domnívat se, že smícháním penetrace a nátěrové hmoty můžeme vynechat krok jedna a následně si vystačíme už jen s jedním krycím nátěrem. Na nové a tedy vysoce nasákavé povrchy to obyčejně nestačí a výsledek nebude optimální.
Nesnažte se vylepšovat malířské techniky, které jinak fungují, nemusí to být vždy k dobru věci (Zdroj: Depositphotos)
Používání vápenného „mléka“ pod disperzní nátěry
S penetračním procesem souvisí i druhý zažitý omyl – pačokování vápenným mlékem. Pod možná neznámým pojmem si můžete představit napouštění nových omítek více naředěným vápnem. V minulosti šlo o běžný proces, který měl stejný účel jako penetrace – omítku zalít, sjednotit její nasákavost a celkově ji zpevnit. V době, kdy byly omítky a krycí barvy vápenné, šlo o přirozené a systémové řešení. Dnes tento typ penetrace ztrácí svoje opodstatnění a je vhodný jen pod vápenný nátěr.
Vápenné mléko by se dnes mělo používat jen na vápenocementové omítky a pod vápenný nátěr. Naopak v kombinaci s moderními disperzními barvami je pačokování vápenným mlékem vysloveně nevhodné. Vápno je totiž výrazně zásadité a po přetření disperzním nátěrem tak dojde k estetickým defektům barvy. Vznikají například vápnem vyžrané skvrny a fleky. Pokud navíc přetřete vápenný nátěr disperzní barvou příliš brzy, proces zrání podkladu se výrazně zpomalí a fleky se mohou objevit až po delší době.
Oblíbeným produktem v hobby segmentu jsou takzvané samozákladující barvy, které se také označují jako „jednošichtovky.“ Ty obsahují antikorozní pigment a v mírně korozních podmínkách jsou použitelné na ochranu kovů bez předcházejícího nátěru základní antikorozní barvou. Sáhnout můžete například po Soldecol UNICOAT SM, polomatné syntetické barvě na železné i neželezné kovy. Výhodou je, že celý nátěrový systém se tak dá vytvořit jen jedním výrobkem. Neznamená to ale, že stačí jen jeden nátěr a celý povrch bude dokonale chráněný. Naopak. Pro dosažení očekávané životnosti nátěru je potřebné vybudovat funkční ochrannou vrstvu.
Při standardním nátěrovém systému na ochranu kovů v exteriéru by měl mít dlouhodobě funkční nátěrový systém tloušťku 200 μm, přičemž 80 μm je doporučená tloušťka základního nátěru a 120 μm vrchního nátěru. V praxi to znamená dva základní nátěry štětcem nebo válečkem a dva až tři nátěry vrchní barvou. Aby se dosáhlo srovnatelné životnosti při použití syntetických samozákladujících barev, mělo by mít nátěr obdobnou tloušťku jako v systému se základní a vrchní barvou. Znamená to tedy, že použití základní barvy sice můžete vypustit, tloušťka samostatného by se však měnit neměla. I u samozákladujících barev platí, že je můžete použít v kombinaci se základní barvou. Docílíte tak ještě odolnějšího antikorozního systému.
