Právě soutěžíme o:
čisticí techniku Kärcher pro outdoor i domácnost čisticí techniku Kärcher pro outdoor i domácnost
Načítám ...
Žádné výsledky
Hledaný výraz: koupel
Nalezené články:
Přihlášení  |  Registrace Český kutil do mailu
reklama

Vodní hamr v Dobřívi aneb trocha historie

Vodní hamr v Dobřívi aneb trocha historie
Výroba železa je stará nejméně 7000 let. Ruční zpracování surového železa na kovářský polotovar bylo fyzicky velmi náročné a limitovalo zejména velikost zpracovávaného kusu. Vynález kovacího stroje poháněného vodním kolem, který se od 12. století počal šířit ze západní Evropy, výrazně usnadnil práci, umožnil zpracovávat kusy větších rozměrů a radikálně zvýšit objem produkce železa.
reklama

Tehdejší vynálezy měly dopad na rozvoj výroby ve všech možných oborech lidské činnosti, zejména však v zemědělství. O následujícím 13. století v Evropě hovoří proto historici, jako o době mimořádného hospodářského pokroku.

Něco o historii výroby železa

Nejstarší nálezy člověkem zpracovaného železa pocházejí z území Mezopotámie, Iránu a Egypta z doby před 5000 až 7000 lety. Jde většinou o železo meteorického původu. Svým množstvím bylo vzácnější nežli zlato, proto se ho používalo pouze ke zdobení exkluzivních předmětů nebo k výrobě šperků.Mladší nálezy dokládající výrobu železa redukcí z rudy jsou rovněž z území Mezopotámie nebo turecké Anatolie, z doby přibližně před 4500 lety. Technologie výroby zřejmě navázala na redukční výrobu mědi, kdy železo vznikalo v pecích jako vedlejší produkt.

Okolo roku 1500–1600 př.n.l. se technologie výroby železa rozšířila v kulturách celé starověké Asie – v říších Asyřanů, Chetitů, Indie, Číny a nakonec i ve středomořském prostoru – Egyptě, Krétě, Achájském Řecku a Palestině. Množstvím však zatím železo nedokázalo předčít produkci bronzu.

Tajemství výroby železa se rapidně rozšířilo v době antické (zhruba od r. 1000 př.n.l.), a to nejen do západního Středomoří, ale i do zemí na sever od Alp – mezi Kelty, Germány a Skyty. Na řecké keramice z 8. století př.n.l. (váza z Orvieta) je zobrazena nízká šachtová pec, která nahradila původní, méně dokonalou pec mísovitou. Vynález litiny ze 4. století př.n.l., stejně jako využití kamenného uhlí nebo antracitu k tavbě, připisujeme starověkým Číňanům. Indové pak až do raného středověku drželi monopol na výrobu oceli, kterou dováželi i do Římské říše.

Názorné ilustrace z knihy lékaře Georgia Agricoly (1494 – 1555)

Kniha „De Re Metallica Libri XII“ vyšla v roce 1556 v Basileji.

  • Redukční pec zvaná "dýmačka" a železář, který do její nístěje vsypává vsázku. Jiný muž rozbíjí sekáčem ztuhlou strusku. Dva prubíři (hutní odborníci) zkoumají vzorek, jeden z nich pije ze džbánku.
  • Muž ková polotovar na "kobyle" s bočním nadhazováním, druhou rukou chladí výkovek ve vodě. Kovář v pozadí nahřívá kus ke zpracování ve výhni s velkými měchy.

  • Redukční pec zvaná „dýmačka“. Jeden z hutníků chce nasypat vsázku do nístěje, druhý odpichuje a vyhrabává strusku. Chlapec přiváží na kolečku vsázku. Vpravo je vidět hák na vyjímání hotové železné lupy z pece.
  • V popředí hamerská „kobyla“ bočně nadhazovaná a muž, který na ní vykovává polotovar – zřejmě pasovinu. V pozadí je zkujňovací výheň a muž, který jednou rukou nahřívá kus a druhou rukou tahá za měchy. Dva muži zpracovávají palicemi železnou lupu vytaženou z pece.

Železo na úsvitu českých dějin

Na sklonku 5. století našeho letopočtu dokázali vyrobit železo i naši bojovní slovanští předkové (nazývaní původně Venedové, později též Sklavíni nebo Antové). Ačkoliv byli na poměrně nízkém stupni technického a kulturního vývoje, dokázali dobýt velkou část Evropy od Visly až po severní Balt, řeku Rýn a poloostrov Peloponés. Okolo roku 800 n.l. vystavěli nedaleko obce Želechovice u Uničova baterii 24 nízkých šachtových pecí, částečně zapuštěných ve svahu, vymazaných kvalitním jílem, který se žárem dokázal vypálit do odolné skloviny.

Technologie výroby byla prakticky stejná jako ve starověkém Středomoří. Nejdůležitější bylo dostatečné dmýchání vzduchu trubicemi z vypálené hlíny pod oheň. V nejstarších dobách se dmýchalo ústy (dodnes možno vidět v Africe). Naši předkové však již používali kožené měchy. Dosahovali žáru okolo 1400˚C. Redukovali rýmařovskou rudu bohatou obsahem železa. Před vsázkou do pece jí upravovali – drtili na menší kusy a žíhali v ohni. Prázdnou pec roztopili dřevěným uhlím, teprve potom vsázeli další palivo a rudu.

Redukce trvala několik hodin, případně celý den. Roztavená struska se vypouštěla otvorem, kudy se před tím dmýchal vzduch (dyznou – dmyšnou). Tito slovanští metalurgové dokázali dík jednoduchému konstrukčnímu fíglu vyrobit nízkouhlíkatou (kalitelnou) ocel vhodnou pro výrobu nástrojů i zbraní. V Evropě byli v té době téměř jediní a dodejme, že právě zde se vyzbrojila velká část bojovníků Velké Moravy.

Pokrok ve středověku

Svářkové železo vznikající ve většině tehdejších redukčních pecí bylo na rozdíl od oceli měkké, kujné a vyžadovalo další zpracování – vyčištění od zbytků strusky. Následně se z něho vykovávaly tyčovité polotovary pro kovářské dílny. Hrouda se nejdříve rozbila na několik menších kusů sekáčem. Kusy se znovu ohřívaly ve výhni za vydatného dmýchání vzduchu koženými měchy. Kousky strusky se odstraňovaly údery na kovadlině. Materiál se stal homogenním, snadno kujným a svařitelným. Vyráběly se z něho různé polotovary: tyče plochého a čtvercového profilu (šíny a štáfy), kulatého profilu (štangle), kované dráty (cány), kované plechové pláty a tzv. pakety, což byly svazky svařených tyčí nebo drátů pro výrobky větších rozměrů.

V raném středověku neznali technologii tažení nebo válcování, dokázali však zušlechtit povrch nástroje cementací a nitridací, případně navařit ocel na svářkové železo (ostří seker, tesáků, nožů a pod.) Pro hospodářství poddaného feudálního rolníka byly životně důležité nástroje a nářadí, které mu vyráběl venkovský kovář. Hlavním sortimentem byly sekery, nože, hroty oštěpů, radlice pluhů a od 13. století též podkovy. Dále kladiva, pružinové nůžky, sekáče, dláta, kosy, srpy, rýče, lopaty, motyky, krumpáče, sochory, obruče, kruhy, jehlice, spony, přezky, háky, ocílky, hřebíky, skoby a další. Specialisté ve městech pak vyráběli vše ostatní – zbraně, zbroj, jezdeckou výstroj, různé řemeslnické nářadí, zámky, dveřní závěsy, konzole do zdiva – oškrty, stavební a truhlářské kování, mříže, nádobí a uměleckou pasovinu.

Hamr jako mezník ve vývoji

Ručně se svářkové železo rafinovalo celá staletí. Přitom velikost výrobku byla omezená. Nadlidskou dřinu odstranil až vynález kovacího stroje – hamru. Kovací stroj zmechanizoval výrobu, čímž umožnil zvýšit její objem. V našich zemích jsou nejstarší zmínky o hamrech z 1. poloviny 14. století. Na potocích a řekách jich ve středověku bývaly stovky. Stavěly se v blízkosti železářských pecí, jejichž produkci dále zpracovávaly. Velká část jich byla v Podbrdském kraji, kde se koncentrovala výroba železa díky všudypřítomné rudě – hematitu (krevelu). Těžila se v Ejpovicích a v malých šachtách po celém kraji. Nízkým redukčním pecím se říkalo „vlčí“ a železné hroudě vzniklé redukcí „vlk“ nebo „lupa“. Podbrdsko nazývali Železným srdcem Království Českého.

Hamernická kobyla

Množství technických názvů pochází z němčiny, i výraz „Hammer“, který v němčině znamená kladivo jako nástroj, také však kovací stroj neboli buchar i budovu, v níž je instalován. Protože hamry byly budovány v těsné blízkosti redukčních pecí, nazýval se tak též celý železářský závod – huť i se zázemím. Vlastnímu stroji se pro jeho nápadnou tvarovou podobu říkalo „kobyla“.

Známe tři konstrukční varianty kovacího stroje: Chvostový hamr je v podstatě dvojzvratná páka tvořená několikametrovým, masivním dubovým prizmatem, na jehož jednom konci je nasazena ocelová kovací hlava o váze až 300 kg. Hlava spočívá na kovadlině. Nad druhým koncem páky, dubového trámu, se otáčí ozubené kolo nasazené na prodlouženém hřídeli kola vodního. Ozuby bývají zpravidla čtyři a jsou rozmístěné po obvodu kola v úhlu po 90 stupních. Když pak ozub na točícím se kole doběhne k trámu, stlačí ho dolů. Tím se konec s kovací hlavou zdvihne, a když ozub trám opustí, kladivo padne zpět svou vahou na kovadlinu. Celý proces připomíná „tahání zvířete za ocas“, proto stroj nese poetický název – hamr chvostový (odvozeno z německého adekvátu Schwanzhammer).

Hamr s bočním nadhazováním (z německého Aufwerfhammer) je v principu stejný, avšak na rozdíl od prve uvedeného je to páka jednozvratná, kterou ozub kola pravidelně nadhazuje zespodu, asi v polovině její délky.

Třetí konstrukční variantou je hamr s čelním nadhazováním (z němčiny Stirnhammer). Je to rovněž páka jednozvratná, kde ozub kola nadhazuje „čelo kobyly“. Efekt je u všech tří variant prakticky stejný. Všechny varianty mají společný konstrukční prvek – péro, což je pružný jasanový výřez přitlačující dubový trámec (páku) do polohy, kdy hlava spočívá na kovadlině. Tím je dynamický účinek kovací hlavy maximálně zesílen. Dřevo stroje, včetně habrového hřídele a korečkového vodního kola, vydrží maximálně 100 let.

Tři základní konstrukční typy kovacího bucharu poháněného vodním kolem:

  • Chvostový
  • Bočně nadhazovaný
  • Čelně nadhazovaný

Voda jako pohon

Vodní kolo bylo motorem středověku. O mlýnských kolech jsou zmínky z konce doby římské. Vynálezem raného středověku je vodní kolo na svrchní vodu, tzv. korečkové, které je výkonnější než kolo na vodu spodní. Rozměry kola, jeho konstrukce, množství a výškový potenciál vody, to jsou faktory, které určují „instalovaný výkon motoru“. Jedno vodní kolo mohlo dosahovat úctyhodných až 30 kW.

Jako u všech vodních děl, voda se přivádí náhonem z potoka nebo řeky do retenční nádrže (hamerského rybníka). Budovy hamrů jsou stavěny vždy pod úrovní hladiny, aby bylo možno využít efektu korečkového kola. Nádrž je opatřena propustí – šoupětem, umožňujícím regulaci průtoku vody do koryta (vantroků). Přebytečná voda přepadá kavernou a odtéká zpět do mateřského toku.

Vantroky jsou sroubeny z trámů a fošen (nejlépe jedlových) a přivádějí vodu nad jednotlivá kola, jejichž hřídele jsou osazeny v ložiskách (původně dřevěných, později kovových) ve zdech stavby. Vyzděnému dvorku pod korytem, kde se otáčejí kola a kudy odtéká využitá voda, se říká „lednice“ (německý výraz Radstube). Vantroky pojmou naráz několik desítek tun vody a v jejich dně jsou „okna“, která je možno jednoduchým pákovým mechanismem ovládaným z vnitřku budovy otevřít, aby voda proudila na korečky jednotlivých vodních kol.

Porovnáme-li energetickou bilanci paže bušícího kováře (několik set wattů) a hamru (několik desítek kilowattů) – musíme konstatovat, že to byl vynález opravdu revoluční, neboť nahradil práci desítek silných paží v jedné směně.

Hamr v Dobřívi u Rokycan

Unikátní technickou památku, dochovaný funkční hamr, donedávna provozovaný se strojním vybavením z poloviny 19. století, můžeme navštívit v Dobřívi u Rokycan. Říká se mu také Horní, protože několik set metrů po proudu potoka Klabavy, na němž byl vystavěn, existoval ještě jeden hamr – Dolní.

Nemáme přesné zprávy, ale založen byl zřejmě již roku 1505, když trojí panství Zbiroh, Točník a Králův Dvůr (včetně obce Dobřívi) získali do zástavy od královské komory páni z Lobkowicz. Budova byla tehdy nepochybně dřevěná a hamr zpracovával produkci dýmaček, které stály vedle něho. Lobkowiczové provozovali celé panství až do roku 1593, kdy o ně přišli císařskou konfiskací, neboť se dostali do podezření z úkladů proti majestátu císaře Rudolfa II. V korespondenci císařského hejtmana na zbirožském panství, rytíře Jana Kolence z Kolné, se dozvídáme, že hamr byl vypálen švédským vojskem za vpádu generála Bannera roku 1634. Po roce 1657 byl obnoven, aby fungoval do konce 17. století jako samostatná výrobní jednotka.

Po roce 1702 byl na stejném místě zřízen nový hamr. Všechny tyto dosavadní stavby byly dřevěné. Není tedy divu, že roku 1705 (částečně) vyhořel. Je paradoxem, že většina hamrů za nekonečných válek s Pruskem a Francií trpěla nedostatkem práce, protože velká část produkce pecí se proměnila v litinovou munici a na civilní sektor svářkového železa prostě už nezbylo. Jindy zas bývaly doby, kdy kovářské železo nešlo na odbyt a zaměstnanci ho dostávali jako naturální plat místo peněz. Takový hamr živil průměrně asi stovku lidí a zpracoval ročně zhruba 100 tun železa.

Z písemných dokladů z 18. století víme, že halu hamru nechala vrchnost postupně za provozu vyzdít. Letopočet na klenáku v barokním portálu je téměř nečitelný. Udává snad rok 1774. Od té doby se vzhled stavby a koncepce rozmístění technologie víceméně nezměnily, takže to, co dnes obdivujeme je přes 200 let staré.

Horní hamr se po napoleonských válkách soustředil na výrobu tzv. cánů (cejnů), neboli polotovarů určených pro cvočkáře a hřebíkáře, kterých byly v té době v kraji Podbrdském stovky rodin. V druhé polovině 19. století se stát začal zbavovat podniků, které nedokázal v nové éře kapitalismu efektivně spravovat. Roku 1868 se všechny císařské zelezářské podniky v okolí, s nimi i dobřívský hamr, dostaly do majetku Henryho Betela Stroussberga, který měl velkolepé plány, bohužel, nerealizovatelné. Když tento „král železnic“ roku 1875 zkrachoval, upadl celý kraj na dobu pěti let do bídy a krize. Roku 1880 koupil od banky zastavené zboží Stroussbergův bývalý společník direktor Max Hopfengärtner. Dokázal vést toto železářské impérium až do konce 1. světové války.

Horní hamr vyráběl zejména zemědělské nářadí včetně pluhových radlic a za války přešel na výrobu zákopnického nářadí pro císařskou armádu. Zemědělské a stavební nářadí se zde vyrábělo i po dobu 1. republiky a za 2. světové války. Po 2. světové válce byl hamr včleněn do národního podniku Železárny Bílá Cerekev. Jako pomocný provoz fungoval do roku 1956, jako skladiště ještě do roku 1960.

Hrozila mu likvidace, ale v okolí se našlo několik nadšených a obětavých lidí, kteří ho zachránili před zbořením. Roku 1963 byl zahrnut mezi státem chráněné technické památky a od roku 1971 ho spravuje rokycanské Muzeum Dr. Bohuslava Horáka. V současné době je v něm expozice a drobný provoz, který podporuje názornost při prohlídkách.

Horní hamr dnes

Přicházíme-li alejí od hlavní silnice z Rokycan, po pravé straně mineme starou roubenou hospodu z 18. století a pamětní síň Jindřicha Mošny. Po levé straně míjíme klenutý Švédský most přes potok Klabavu. Je zdoben barokními sochami světců, jako ten Karlův v Praze. Sedlová střecha hamru utopeného pod úrovní hráze rybníka je pokrytá pravým šindelem. Barokní portálek v průčelí nás láká ke vstupu dovnitř. Výrobní hala má rozměry 32×12 m, výšku 9 m. Podél jižní stěny jsou vystavěny vantroky napájené z propusti rybníka. Pojmou úctyhodné množství, asi 90 kubických metrů vody, která se rychle řítí ke kaverně. Celou váhu nesou litinové sloupy. Pod vantroky je lednice, která má okna pro pět vodních kol, z nichž instalována pouze jsou tři. Z toho dvě kola pohánějí dvě velké „kobyly“ s bočním nadhazováním, jejichž kovací hlavy váží asi 140 kg. Pocházejí zřejmě z přelomu 19. a 20. století, kdy prošel celý hamr rekonstrukcí (1901).

Jejich konstrukce vychází ze staletími ověřeného vzoru. Od raného středověku se na ní nic nezměnilo. Každé vodní kolo má výkon asi 8 kW. Třetí zbývající kolo je určeno pro pohon podstropního transmisního rozvodu, na němž jsou připojeny měchy dmýchající do dvoukomorové výhně z počátku 20. století, brusy z poloviny 19. století, excentrické a klikové nůžky z 2. poloviny 19. století a lehký, dvouhlavý, chvostový hamr z roku 1930. Dále klasický kovářský měch, dvoučinný válcový měch, skružovací stroj na obruče, stojanové vrtačky na ruční pohon, lochovačka, vřetenový lis na formování lopat, polní výheň a velké množství běžného kovářského nářadí.

V době, kdy se expozicí Dobřívského hamru provází, je hamr v provozu. Oheň ve výhni hoří, kola se točí, kovář – průvodce ková na malém chvostovém bucharu a na kovadlině vám na památku vyková překrásný hřeb s půlkulatou hlavou, jaké se dnes vyrábějí na zakázku pro historické objekty. Nabízí se zde také menší kovářské práce, např. vykování a zakalení ostří majzlíků, oškrtů, rýčů, lopat, krumpáčů nebo radlic.

O muzeu více na www:www.muzeumrokycany.cz

Autor: Pavel Hnízdil (text), PePa (foto)

Klíčová slova:


Související články

Jak funguje výtah? 5  fotek

Jak funguje výtah?

Výtah je asi běžnou součástí našeho života. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak funguje? Kde se vzal a co všechno vlastně lze nazvat výtahem? ...


Technické informace po sto letech 9  fotek

Technické informace po sto letech

Kdo má možnost číst někdy víc než sto let starou technickou literaturu, určitě ocení nejen dnes legračně působící kouzlo tehdejšího jazyka, ale předev ...


Chytré čerpadlo s pětiletou zárukou 2  fotek

Chytré čerpadlo s pětiletou zárukou

Každý by rád ušetřil. Je dobré vědět, že čerpadlo v domácnosti může výdaje za spotřebovanou energii zvýšit až o patnáct procent. Že toto celkem neblah ...


Provaznictví (2) 11  fotek

Provaznictví (2)

O řemesle provaznictví a cechovním pořádku jsme si pověděli v první části článku, dnes budeme pokračovat. Ke složení provaznické mistrovské zkoušky by ...


Provaznictví (1) 10  fotek

Provaznictví (1)

Staří latiníci převzali od Řeků úsloví „z písku provaz plést“ jako popis činnosti marné, z níž nic nebude. Jak se ale vyráběly opravdové provazy, pro ...


Ševče, drž se svého kopyta! 25  fotek

Ševče, drž se svého kopyta!

Takové zvolání by jistě mělo logiku, kdyby tohle řemeslo mělo vždycky zlaté dno. Ale dětská říkanka prozrazuje, jak to také někdy vypadalo: „Šiju boty ...


reklama

reklama
Diskuze kutilů
0
Lihyrove hodiny Tvoříme
Poslední příspěvek: 28.4.2015 14:06 Jan Gregor
1
Názor redakci Stará řemesla a tradice
Poslední příspěvek: 11.12.2011 11:38 PETR ZWIKIRSCH
1
Brnění - odpověď Stará řemesla a tradice
Poslední příspěvek: 20.3.2008 21:15 Pavel Hnízdil
0
Kovotlačitelství. Stará řemesla a tradice
Poslední příspěvek: 14.2.2008 08:50 Bobeš
0
renovace starého betlému Stará řemesla a tradice
Poslední příspěvek: 14.11.2007 12:13 Eva Kneblová
1
Názor redakci Stará řemesla a tradice
Poslední příspěvek: 11.12.2011 11:38 PETR ZWIKIRSCH
1
Brnění - odpověď Stará řemesla a tradice
Poslední příspěvek: 20.3.2008 21:15 Pavel Hnízdil
reklama

reklama


Kontakty | e-mail: redakce@ceskykutil.cz

© 2007 - 2019 Český kutil.cz, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena. ISSN 1802-4270.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Český kutil, s.r.o. zakázáno.



© 2007 - 2019 Český kutil.cz, s.r.o. Všechna práva vyhrazena, ISSN 1802-4270. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Český kutil, s.r.o. zakázáno.
×